Splnila si sen a založila dětský pěvecký soubor Coro Piccolo Praha, který potkáte na pražských pódiích i v muzikálech. „Nejvíc vzpomínám na koncerty s Marií Rottrovou, protože to bylo poprvé, kdy jsme se k něčemu podobnému dostali,“ říká sbormistryně Jana Galíková. „Děti by měly mít možnost někde vystoupit, i když to nejsou profesionální zpěváci. Není nutné, aby to těleso bylo tak přešlechtěné. Ztrácí pak kouzlo přirozené dětské hravosti,“ prozrazuje jeden z receptů k úspěchu, který je dovedl do Divadla Broadway, Hudebního divadla Karlín, do Bídníků v Goja Music Hall, ale třeba i na pódium s Danielem Landou.
Jedním z vrcholů sboru byl koncert na letňanském letišti s Danielem Landou. „Když jsme s dětmi vyšly na scénu a viděli jsme obrovský kotel, tak jsem si říkala, že to asi už nikdy neuvidíme. Děti měly vykulené oči. Když nastoupily, tak lidi začali tleskat. Ovace byly super,“ vypráví sbormistryně. „Důsledkem toho pak bylo toho, že na dalším koncertě byly překvapené, že je tam tak málo lidí. Děti jsou tak skvělé, že si myslí, že už to bude pořád,“ říká.
První písničky s dětmi nacvičila Galíková pro vánoční vystoupení v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí před deseti lety. „Touhu vést sbor jsem měla už od střední školy. S dětmi jsem nacvičila koledy, a když jsem viděla, jak se učí rychle, pochopila jsem, že je to cesta, kterou chci jít víc,“ vzpomíná na začátky sboru Coro Piccolo Praha. Zpívání bavilo děti i rodiče. „Domluvili jsme se, že nacvičíme něco i na jaro. Ale osm dětí bylo málo, tak jsme přibrali další,“ vzpomíná na začátky sboru Coro Piccolo Praha.
Jana Galíková sama zpívala v souboru Bambini di Praga, který ji zásadně inspiroval. „Měla jsem možnost vést přípravku jejich malých dětí. Moc se mi to líbilo,“ přiznává. „Říkala jsem si, že to určitě půjde dělat i jinak, bez drilu a takového toho porovnávání dětí: Až budeš dost dobrý, budeš patřit mezi tu a tu skupinu,“ doplňuje. „V Bambinách jsme byli vedeni k tomu, že si toho máme vážit. Ale taky, že nemáme žádnou jistotu, pokud něco zkazíme, nahradí nás jiné dítě. Pravděpodobně díky tomu jsme na sobě všichni makali. Disciplína fungovala perfektně,“ vzpomíná Galíková.
Jak se dostat do sboru Coro Piccolo PrahaSbor Coro Piccolo přijímá členy celý rok. Mohou přijít v jakémkoliv věku. Ideální je od pěti let. Do přípravky chodí tří či čtyřleté děti, ale musí být už samostatnější. Horní hranici nemají, ale většinou chodí do 15 let. Aktuálně doplňujeme i starší děti do výběrové skupiny. Kurzy probíhají od úterý do pátku, děti chodí jednou či dvakrát týdně. K tomu se přidávají zkoušky před představením. Ale nejsou do ničeho tlačení, když rodiče řeknou, že budou na horách nebo je to na ně moc pozdě, tak nemusí být do projektu vůbec zařazeni. Je lepší, když děti přijdou bez základů vedení hlasů. Neprobíhají žádné konkurzy. Rozdělení jsou podle věku, a jestli jim je blíž jezdit na zkoušky na Prahu 2 nebo Prahu 10. Díky účasti na muzikálech mají na kurzech i základy herectví. Pololetně platí starší 2000 korun, přípravka pro mladší je za 1000 korun. |
Důležité pro sbor Coro Piccolo je, aby děti neztrácely pohodu, jiskru a uvolněnost. „Musím vycházet z toho, co je baví a zajímá. Nemůžu je tlačit do něčeho, co by bavilo jen mě. Například s nimi nemůžu dělat a cappella náročné skladby. Můžu to s nimi občas vyzkoušet, ale nemůžu připravit hodinový koncert. Děti by asi usnuly,“ usmívá se sbormistryně. „Potřebují mít živou muziku, dostávat příležitosti k sólovým projevům. Ať jeden zazpívá jednu frázi a druhý zazpívá druhou. Potřebují se bavit,“ vysvětluje.
„Musím sledovat, co se jim líbí a co sledují na internetu. Hrajeme s nimi i různé hry. Mají rádi třeba parodie,“ přiznává a dodává: „Dokážou si ze spousty věcí udělat legraci, mně to nevadí, pokud to není hloupá parodie. Aplikuji to i při zpěvu, když od nich potřebuji velký tón. Říkám jim, tak to přežeňte na velkou operu. Začnou vydávat velký zvuky a hrozně se tomu smějí, a pak jim říkám dobrý a teď to zkuste tak, že se to nebude hloupý a vy se tomu nebudete smát. Ale když bych jim to měla vysvětlovat, kdy se mají nadechnout, kdy vydechnout a zapojit bránici, tak to udělají jednou dobře, ale pak už to neudělají. Ale pomocí her a nácviků se u nich odbourá strach z předvádění a uvolní se,“ říká Galíková.
Jaký je recept proti stresu? „Naštěstí jsem se tím nikdy nemusela moc zabývat. Občas se stane, že mají trému na velkých koncertech. Ale je to spíš strach z prostoru než strach, že by něco zkazily. To je velká výhoda toho, že máme ve sboru pohodu,“ vysvětluje Jana Galíková.
Děti se snaží nepřetěžovat. Nechává je vyvíjet a ví, že někteří k sólovému zpěvu nikdy nedojdou. „Znám jejich limity. Vím, které dítě nemůžu postavit před orchestr na Žofíně a nechat ho zazpívat velké sólo. Vůbec je takovému tlaku nevystavím. Vím, že by to pro to dítě byl stres a nezvládlo by to. Zazpívá to jiné dítě a to první je spokojené ve sboru. Když rozsvěcujeme stromeček na návsi, střídají se právě ostýchavější děti, které si to tak užijí. Mají tam celou rodinu a ničeho se nebojí. Tady vědí, že o nic moc nejde, ale na velkých koncertech vědí, že jde o všechno,“ říká.
Jak probíhají konkurzy? Z produkce chodí sbormistryni pozvánky na konkurzy. Na ty pak vytipovává děti, které by se na roli hodily s ohledem na věk a na písničky. „Připravím je na konkurz. Pošlu třeba pět šest dětí. A když se zadaří, tak se zadaří. Nyní hrají v Divadle Hybernia, Divadle Broadway, v Hudebním divadle Karlín, a vystupovali také v Bídníkách Goja Music Hall . Část sboru vystupuje v dětském muzikálu Alenka v kraji zázraků,“ usmívá se Galíková.
Bere i ohledy na další program dítěte. „Probírám to vždy s rodiči. Říkám, když by to dítě bylo úspěšné, tak dva měsíce půjde všechno stranou. Musím říct, je i dost rodičů, kteří nechtějí, aby šlo jejich dítě touto cestou. Ale jakmile se jednou rozhodnou a dítě je úspěšný, tak většinou není cesta zpět. Změní to život celé domácnosti,“ upozorňuje.
„Nestalo se mi, že bych nějakým rodičům řekla: Nevoďte mi sem vaše dítě, protože neumí zpívat. Spíše mají rodiče velká očekávání. Vědí, kde všude sbor vystupuje. Představují si, že dostane jejich dítě hned roli v Národním divadle, ale ono to tak nefunguje. Někteří je odhlásí, že to nejde dostatečně rychle,“ uzavírá sbormistryně Galíková.
Vystupují s nejprofesionálnějšími produkcemi u nás. Podle Galíkové děti vrací zpátky na zem právě sbor. „Když se chodí na muzikálech klanět vedle hvězd, tak to s nimi může zacvičit po psychické stránce. Sbor je pro ně dobrá terapie, že je to běžné. Každý hraje jinde a je to pro ně taková normálka,“ dodává sbormistryně.
Jaké jsou další dny a cíle? „Líbilo by se mi udělat uměleckou školičku a ráda bych se propojila s orchestry, s vážnou hudbou, protože to moc děti nedělají. Na úrovni snů mám i základku, protože klasické školy nejsou tolik otevřené mimořádným aktivitám. Ne vždy je program dítěte snadný skloubit se školu. Existují sportovní, ale hudební školy de facto nejsou,“ sní sbormistryně. „Líbilo by se mi místo, kde by děti nemusely stihnout všechno. Chybí mi individuální přístup. Například formou odpoledního vyučování, které by ulevilo rodičům. Ani by tam nebyla konfrontace se spolužáky, kteří nemají pochopení pro ty, kteří chybí,“ uzavírá.
