Celkem běžná příhoda. Jeli jsme po koncertě domů vlakem. Naše produkční Petra nám zajistila místa v tichém oddíle, protože správně tušila, že bychom se mohli chtít (vzhledem k brzkému odjezdu vlaku) krapítek dospat. Přiznám se, že sám jsem tiché sekce zaregistroval poměrně nedávno.
Jel jsem tehdy vlakem a bylo mi divné, že je tam takový klid. Rozhlédl jsem se, zamyslel se a řekl si: „Zřejmě tichý oddíl.“ Takže chápu, že ne každý je na to zvyklý a telefonuje, povídá nebo poslouchá hudbu jako běžně. V ideálním případě stačí, aby na to byl citlivě upozorněn spolucestujícím a s omluvou své aktivity ztišil. Ideální případ je ovšem na našich tratích spíše výjimkou. To jsme zjistili brzy po nástupu.
Protože kytarista Vláďa jel nakonec o spoj dříve, měli jsme jedno zakoupené místo navíc. Brzy si na něj ale začal brousit zuby nějaký NARUŠITEL. Poté, co ho paní vystrnadila z místa, které se jí pokoušel zabrat, si to zamířil k nám.
Proč neseděl na svém (v pendolinu bez místenky snad cestovat nelze), nám nijak nevysvětlil. Zato ale brzy začal všechno možné vysvětlovat do telefonu svému kamarádovi. A nakonec celému vagonu, který ho chtě nechtě musel také poslouchat. Už to nebyl jen narušitel, ale i RUŠITEL. Celkem jsme mu ani nevyčítali, že sedí na našem (byť nevyužitém) místě. Když ale teď hlaholil do telefonu, Petra mu jemně naznačila, že by se měl trochu ztišit. Jeho jediná, trochu pobavená reakce byla věta v závěru hovoru: „Hele, já už budu končit, paní je tu nějaká nervózní.“
Při výstupu samozřejmě Petru div neporazil, jak se hrnul k východu, přestože jsme vystupovali také. Že by se omluvil? Nebude se přece ztrapňovat! To se mu naštěstí podařilo. Zachoval si tvář.
