Kdysi dávno, před 30 nebo 40 lety, někdo na to náměstíčko přinesl malý stromek. Možná to byl zaměstnanec města, možná to byl člověk se sousedství. Rýčem vykopal jámu, stromek zasadil, a pak o něj rok nebo dva pečoval a sledoval, jak se postupně ujímá. Stromeček rostl a v něm i kolem něj klokotal život. Když trochu zmocněl, lezli po něm děti. Když vyrostl více, postavil pod něj někdo lavičku a na ní se odpoledne scházeli puberťáci a řešili nejdůležitější věci na světě.
V noci se o ten strom opřeli milenci, někdo do jeho kůry vyryl nožem srdce. Stal se pravidelnou ranní zastávkou pro místní psy a jejich pány. V jeho koruně si ptáci udělali hnízdo a zpívali lidem na cestě do práce. Vychovávali mláďata a křikem od nich odháněli toulavou kočku. To všechno ten strom zažil s nimi a s námi. Něco z toho mu prospívalo, něco prostě musel přestát. Žil si svůj pomalý život uprostřed nás, stejně jako my žili svůj rychlý život kolem něj. Byl tady s námi mnoho let a možná jsme si ho ani nevšimli, i když jsme se ho denně dotýkali pohledem i fyzicky. Teď už tu není, a tak není komu poděkovat, není se na koho usmát.
Možná to není takto jen se stromy. Možná je to tak i s lidmi kolem nás i s námi samotnými. Všímáme si život a to, co ho rozvíjí a dělá příjemným? Nebo spěcháme natolik, že život sám ztratil pro nás hodnotu? Že necítíme vděčnost za to, že jsme naživu, že máme kolem sebe lidi, zvířata i stromy? Dokud tluče naše srdce, je možné tu hodnotu znovu najít. www.prostor8.cz
