„Vítej v mé kanceláři,“ zdraví mě instruktor Tomáš Haloun, když přicházím k potápěčské jámě v Aquapalace Čestlice. Tomáš je absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Potápění se začal profesionálně věnovat již při studiu. Jeho kancelář je osmimetrová vodní jáma. Dnes mě bude učit potápění s přístrojem.
Než vlezeme do vody, v pár minutách si řekneme základy bezpečnosti. V úvodu Tomáš zvážní a zeptá se mě, zda vím, co pro mě dnes bude úplně nejdůležitější. Kroutím hlavou. „Přece si to užít,“ usmívá se a dodává, že pod vodou mě čeká úplně jiný svět. Bez signálu, bez wi-fi a bez starostí.
„Důležité je také neustále dýchat, žádné rychlé pohyby, není dobré se také rychle z hloubky vynořit,“ poučuje mě Tomáš. Kdybych se z deseti metrů vynořil, aniž bych vzduch vydechl, při poklesu tlaku by se plyn v mých plicích rozpínal a mohlo by dojít ke zranění, kterému se říká plicní barotrauma neboli prasklá plíce.
Zkuste si potápění
|
Tomáš mě také varuje, že pod vodou mě bude tlačit v uších. To souvisí s tím, že na hladině je člověk v tlaku jeden bar, v deseti metrech pod vodou je celkový tlak dva bary. Laicky řečeno na mě bude působit zhruba dvakrát takový tlak. Stačí si ale fouknout do zacpaného nosu a je to lepší. Dost bylo strašení, jde se pod vodu.
Navlékám si neopren a výstroj. Na nohách mám ploutve a stává se ze mě nemotora. Moje manévrovací schopnosti se nelepší ani ve vodě. Než klesneme do osmimetrové hloubky, vyzkoušíme si pár věcí, které se mi tam mohou přihodit. Například že mi vypadne dýchací přístroj z pusy. V takovém případě si ho v klidu vrátím mezi zuby, vodu z ní vyfouknu a mohu se nadechnout. Napoprvé se mi manévr ale nepovede. Přece jen nadechnout se pusou, ve které byla ještě před vteřinou voda, není zrovna přirozené. Napodruhé už se zadaří.
Další cvik je voda pod maskou. I to se může stát. Nechám si tedy natéct k očím trošku vody. Poté se zakloním, masku odklopím z očí a vyfukuji nosem. Voda je pryč. Jdeme se potopit hlouběji.
Než klesneme, dávám Tomášovi smluvený signál, že jsem O. K. Palec spojím s ukazováčkem a ostatní prsty mám napnuté. Signálů mají potápěči několik. Pokud bych napnutou dlaní střídavě natáčel zápěstí, ukazoval bych, že mám nějaký problém. Kdybych napnutou dlaní rychle pohyboval proti krku, docházel by mi vzduch. Já jsem O. K., a tak klesám níž. Můžu prostě plavat nebo si upustit vzduch z vesty. Ke dnu mě pak stáhne výstroj. Však mám na sobě lahev a po kapsách závaží. Dohromady nesu přes třicet kilogramů.
Pohybovat se po dně je náročné, snažím se plout, ale spíš ťapkám. Upouštím si vzduch do vesty a stoupám. Chvíli se zase snažím udržet tělo v jedné rovině. Nedaří se. Po nějaké době mě tlačí uši, a tak pomaličku stoupám na hladinu. Dvacet minut pod vodou bylo fajn, říkám si. Tomáš mě však vyvádí z omylu. Ve vodě jsme byli přes čtyřicet minut. Zjišťuji tedy, že nejenže na vás pod hladinou působí dvakrát takový tlak, ale také tu čas utíká dvakrát rychleji. Vážně, zkuste si to.
