Mít děti je výzva. O tom není pochyb. Ale vedle těch velkých, náročných věcí, se kterými se rodiče musí potýkat, aniž by na to byli připraveni, je i spousta drobností, o nichž se nemluví. Tak si o nich promluvíme teď.
Takže co musím jako matka dvou malých holčiček kromě jiného dokázat? Opravuju růžová vílí křídla, aby se neohýbala, pomocí špejle a růžového zvýrazňovače. Vím, kdo je to Rubber, Chase, Skye a ostatní (jsou to postavy z Tlapkové patroly, kdybyste to náhodou nevěděli). Umím nazpaměť „narodil se chlapeček malý jak tvůj paleček“. Umím to i pětkrát za sebou. Umím uvařit. Každý den. Několikrát. A pořád dokola. Každý den. Několikrát… (Dost mi při tom pomáhá, že jsem „těstoviny s parmazánem“, které moje děti milují, neoficiálně prohlásila za vysokou kulinařinu.)
Dokážu cestou z ložnice do koupelny naplnit pračku, srovnat rozházené knížky, vyřídit pracovní telefon, objednat nákup, vyndat dítě zaklíněné pod křeslem, pofoukat bouli na hlavě, a ještě při tom vyčistit zuby sobě i dětem.
I během psaní tohoto sloupku jsem uvařila kaši, přebalila mladší dceru, probrala s mužem několik provozních záležitostí, zavolala zpátky mámě, donutila starší dceru tu kaši dojíst a zabránila mladší dceři zabít se skokem z dětské židličky. Stavím domy z lega, pelíšky poníkům z roliček toaletního papíru, domečky pro skřítky z větviček a šišek. A taky mám jednu superschopnost, kterou mají zázračně asi všechny mámy. Umím utišit svoje děti, když pláčou. Prostě je obejmu, pohladím, vyposlechnu, a je to.
Někdy nemusím ani nic pofoukat, stačí u nich prostě jen BÝT. Jsme prostě supermatky.
