Hodně jezdců v MotoGP pochází z bohatých, nebo přinejmenším dobře zajištěných rodin. Pokud vím, váš příběh je trochu jiný. Jaké byly vaše začátky?
Je to tak. V době, než jsem se závoděním začal, což bylo někdy okolo mých osmi devíti let, jsme neměli ani dům. Spávali jsme u táty v dílně, kde jsme měli malý pokoj. To byl náš domov, kde jsme jedli, chodili odtud do školy, dělali úkoly, zkrátka všechno. Když jsem začal závodit na minibiku, znamenalo to hodně cestování po celé Malajsii. V kufru jsme měli motorku a byly chvíle, kdy jsme ani neměli peníze na ubytování v hotelu, tak jsme prostě museli spát v autě. Od té doby jsem věděl, že takhle žít nechci. Říkal jsem sám sobě, že se musím stát profesionálním jezdcem, chtěl jsem být nejlepším závodníkem v Malajsii a pomoct rodině. Teď jsem v kategorii MotoGP. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych se mohl dostat až tak daleko.
Táta vás od začátku podporoval?
Vůbec ne. Začátky byly dost krkolomné. Táta mi motorky zakazoval. Stejně jako asi všichni rodiče chtěl, abych byl dobrý hlavně ve škole. Jednoho dne vybudovali v obchodním centru minibikovou dráhu, což táta nevěděl. Já jsem se tam ale chtěl hned projet. Vzal jsem mu z dílny nějaké drobné, abych si mohl zajezdit. Hrozně mě to bavilo a začal jsem tam chodit pravidelně. Pokaždé jsem si na to musel vzít peníze z tátovy kasy, protože v tom věku jsem si nemohl vydělávat. Jak jsem říkal, táta neměl pro moji vášeň pochopení. Nebyly to žádné velké částky, v přepočtu tak pět až deset dolarů každý týden, takže mi to nějaký čas procházelo. Pak mě tam ale tam viděl tátův kamarád a řekl mu o tom. Táta se samozřejmě hrozně naštval a motorky mi zakázal. Já jsem byl zklamaný a několik dní jsme spolu téměř nepromluvili slovo. Pak jednoho dne přišel, ať s ním jedu do obchodu. Mně se nechtělo, ale nakonec jsem se nechal přemluvit. Přijeli jsme do obchodu a tam byl minibike, on ho naložil a jeli jsme zpátky. Zeptal jsem se, proč ho koupil, a on řekl, že to je pro mě. To byl úplně první moment, kdy jsem si řekl, že se chci stát profesionálním závodníkem a tátovi to jednou vrátit. On se v tu chvíli zároveň stal mým prvním trenérem a později manažerem. Nyní jsem v MotoGP a jsem mu za to všechno moc vděčný.
Měl otec nějaké zkušenosti s motoristickým sportem?
Ne, zkušenosti neměl. Všechno se učil za pochodu. Ohledně samotné jízdy jsem byl tedy spíš samouk. Zkoušel jsem různé věci, třeba jezdecké stopy, a zjišťoval, jak fungují. Nebylo to tak, že by mi táta říkal, tuhle zatáčku víc střihni a tady choď později na brzdy. Snažil jsem se tedy hlavně odkoukávat věci od jiných jezdců.
Řekl bych, že v Malajsii jsou motorky docela populární. Grand Prix se tam jezdí už dobrých dvacet let a motorku, přinejmenším skútr, má doma skoro každý. Takže i pro výrobce to může být docela atraktivní trh. Proč podle vás trvalo tak dlouho, než se první Malajec dostal do MotoGP?
Nemáme v mistrovství světa tolik jezdců jako evropské země z mnoha důvodů. Jedním z těch nejvýraznějších je ten, že u nás děti obvykle začínají závodit na mopedech, zatímco v Evropě už mladí teenageři jezdí na prototypových motorkách. Proto hned od začátku na evropské jezdce trochu ztrácíme, a proto ve výsledku nemáme tolik talentovaných jezdců, kteří by měli šanci prosadit se v mistrovství světa. Snad se to ale časem změní.
Třeba tomu pomůžete právě vy...
V to doufám. Je pravda, že motorsport je v Malajsii velmi populární. Na Sepang chodí vždy spousta diváků a letos jde podle organizátorů předprodej vstupenek bláznivým tempem. Zřejmě právě proto, že má Malajsie poprvé svého zástupce v MotoGP. Budu rád, když můj příběh namotivuje další děti a jednoho dne nebude nic výjimečného, že má Malajsie v MotoGP jezdce.
Nabídka na přestup do MotoGP vás zastihla během přípravy na sezonu Moto2. Změnil jste od té doby svůj trénink?
Ano i ne. Děláme pořád stejné věci, ale děláme je častěji. Trénink mám teď většinou dvoufázový. A musíme se také víc zaměřovat na celkovou sílu.
MotoGP přináší i více povinností směrem k médiím, sponzorům i různé předzávodní akce pro fanoušky. Užíváte si to, nebo byste měl raději více klidu a času na trénink a sám sebe jako v Moto2?
Jak kdy. Záleží na výsledcích. Když se mi daří, dělal bych cokoliv. Povídal bych si s novináři hodiny a donekonečna se s radostí podepisoval svým fanouškům. Když se nedaří, je to složitější. To mám chuť hned někam zalézt a přemýšlet o tom, co příště udělat lépe. Letos jsem ale víceméně pořád v dobrém rozpoložení.
S první polovinou sezony jste tedy spokojený?
Ano, mám z ní dobrý pocit. Držím se na prvním místě v hodnocení nováčků. Je pro mě výzva tuto pozici i nadále udržet.
