Jak prožíváte dny před premiérou? Patříte mezi herečky, na něž se v tom čase téměř nesmí promluvit a doma se jim kupí ve dřezu nádobí?
Snad na mně není blížící se premiéra takhle poznat, snažím se nebýt úplně hysterická. Pravda, během zkoušení mívám jeden kritický bod, kdy mě přepadne pocit, že nevím, jak v inscenaci dál. Nevyhnulo se mi to ani teď v případě Ibsenovy Paní z moře v Brně, ale protože už jsem na tyto momenty zvyklá, nezačínám panikařit. Zatím se to pokaždé zvládlo... Každopádně vždycky najdu čas udělat si doma pořádek nebo si třeba večer popovídat u skleničky. Na zkoušce herec tráví půlku dne, tak je podle mého názoru dobré potom vypnout a bavit se o něčem jiném.
Vyhlížíte po premiéře nedočkavě první recenze?
Nemůžu tvrdit, že bych se hned druhý den hladově vrhala na internet nebo běžela do trafiky, jestli něco vyšlo. Ohlasy se ke mně dostávají postupně, nejčastěji se o nich dozvím od někoho druhého. Pokud mě chválej, mám samozřejmě radost, a když ne, řeknu si, že autor recenze tomu nerozumí. (smích)
Chválu sklízíte za inscenaci Nevim, ve které hrajete s Kristýnou Leichtovou v pražském Rubínu a kterou napsal Vojtěch Štěpánek na základě vašich debat o generaci současných třicátníků. Vystupujete v ní samy za sebe?
Nevim je naše velká radost. S Kristýnou jsme kamarádky už šest let a dlouho jsme chtěly něco společně udělat. Ta hra skutečně vychází z našich autentických rozhovorů, ale pro divadlo jsou nadsazené. Vojta má úžasnou pozorovací schopnost a talent vystihnout dost podstatného ze ženské duše. Ovšem na jevišti to nejsme my dvě, nebo jen zčásti. Podobnost je čistě náhodná. Kdyby nás potkalo všechno co naše hrdinky, asi bychom nepřežily.
Čtěte o známých herečkách a hercích |
Co je tedy pro vaši generaci podle vás typické?
Například že dost holek zůstává singl, přestože jsou hezké, schopné, chytré... K tomuto tématu se často zvrhávají naše večerní diskuse. Proč tomu tak je a co děláme špatně, že nemáme muže, i když po nich toužíme? Vojta to v představení pojmenoval výstižně: Možná jsme chlapy vystrašily vším tím, co po nich chceme. Naše nároky neunesou, radši se stáhnou a my si za život bez nich můžeme samy. Vidíte, že chyby hledáme i u sebe, rozhodně se nešetříme.
To vážně chybějí dnešním třicátnicím praví rytíři?
No ježíšmarja! (smích) Skuteční chlapi jsou nedostatkové zboží. Neříkám, že neexistují, ale člověk aby pohledal.
Anna Stropnická
|
Pendlujete mezi divadly v Praze, Brně i Olomouci. Jak trávíte čas na
cestách?
Mám toho v poslední době hodně a bývám pořád unavená, takže jsem se naučila usnout během vteřiny a v jakékoli poloze. To abych se zachránila. Dobrou půlku cesty ve vlaku tedy prospím a tu druhou se většinou učím texty. Vlak je na učení ideální.
Baví vás přitom po očku pozorovat spolucestující? Inspirovat se jimi?
Ani moc ne. Jsem poměrně dost introvertní typ, takže když jsem sama, spíš se choulím do sebe. Ale ráda se s novými lidmi potkávám, povídám si s nimi. Jen už musí být součástí mé společnosti. Abych někoho jen tak oslovila v kupé, na to si netroufám.
Tak se alespoň kocháte ubíhající krajinou za oknem?
To by bylo jistě romantické, ale já jsem na cestách opravdu dost často a nemívám během nich obličej pořád nalepený na okně, abych vnímala krásy české a moravské země. Když mi kamarádi o prázdninách básní, jaká paráda bude jet na festival vlakem, nevidím v tom takový odvaz jako oni. Pro mě momentálně je vlak každodenní dopravní prostředek, nic víc. Těším se, až se zase začnu kochat a vidět v něm trochu dobrodružství.
Navíc naše země se dá pozorovat i jinak než z okna vlaku. S kým vedete zarputilejší debaty o politice – s otcem, nebo s bratrem?
Myslím, že houževnatější je při nich brácha, což bude jistě i věkem. Stále v sobě nosí přesvědčení, s nímž do politiky šel, snaží se nastavit pravidla, o kterých si myslí, že jsou správná. Je k sobě hodně přísný a se stejnou přísností přistupuje k okolí. Nicméně když se doma pustíme do politických témat, každý dostane svůj prostor. Určitě se u toho nehádáme.
Je těžké dostat se při diskusi otci na kobylku?
Táta je obratný řečník, má velký přehled, je vzdělaný. Brácha je mu při našich hovorech rovnocenným parťákem. To spíš já občas pokulhávám, ale oni dva si bohatě vystačí.
Bere vás politika?
Chodím volit. Snažím se udržovat si všeobecný přehled, ale nečtu noviny každý den. Myslím, že to platí i pro celou moji generaci. Chceme být informovaní, koukáme se kolem sebe. O spoustě problémů diskutujeme, rozhodně nemáme politiku za něco, čemu bychom se měli vyhýbat obloukem. Vždyť politika není nic abstraktního, řeší konkrétní věci, na které narážíme každý den. Například za kolik si dáme v kavárně kafe... Jsem ráda, že nejsme lhostejní. Neříkám, že jde vyloženě o můj koníček, nicméně když se mi něco nelíbí, stojí mi za to dát nesouhlas najevo. A člověk si taky občas potřebuje zanadávat. Třeba že budeme muset přestat kouřit v restauracích. To je taky politika. (smích)
Už jako malá jste obcházela herecké konkurzy. Jaké na ně máte vzpomínky?
To byla spíš snaha mamky. Myslela si, že jsme se ségrou okouzlující děvčátka, která se úžasně hodí do filmu. Jenže my jsme to tenkrát ještě nechtěly. Já jsem fakt nebyla žádná showmanka, na těch konkurzech jsem se moc neprojevovala a ony tedy většinou nedopadly. Pamatuju si na svoje první vystoupení v televizi. To mi bylo asi devět a v Baby studiu Dády Patrasové jsem na playback zpívala Malé kotě. Jinak jsem se dost styděla. Dlouho to nevypadalo, že bych se mohla věnovat herectví.
Co to zlomilo?
Pořádně nevím. Divadlo mě bavilo vždycky, tedy jako diváka. Ani teď nepatřím k hercům, které byste ve volném večeru do divadla nevyhnal. Já se naopak ráda chodím koukat. Takže divadlu jsem se podvědomě věnovat chtěla, ale čistě z pohledu teorie by mě to nebavilo. A na gymplu jsem zjistila, že mě vlastně nenapadá nic, co by mě zaujalo víc než herectví. Samozřejmě jsem přemýšlela, jestli na ně mám povahu, zda to prostředí zvládnu...
Jak dlouho vám trvalo najít na tyto otázky odpověď?
Našla jsem ji asi na herecké škole, to byly krásné časy. Hned po ní jsem dostala nabídku z Divadla pod Palmovkou, ještě předtím jsem točila Ordinaci, považovala jsem tedy tak nějak za samozřejmé, že vždycky budu mít dost práce. Jenže na Palmovce se změnilo vedení, většina členů původního souboru byla „neprodloužena“ a já jsem skoro půl roku stála. Dostal mě z toho až úspěšný konkurz do divadla v Olomouci. Musela jsem si ale nejdřív v sobě ujasnit, jestli mám tu profesi ráda natolik, abych se kvůli ní stěhovala do jiného města. Pochopitelně si dneska moc dobře uvědomuju, jaké má tahle branže výhody i nevýhody.
Co vás na ní překvapovalo?
Zpočátku třeba že práci nedostane vždycky ten úplně nejšikovnější, ale spíš ten, kdo se s někým zná. Už vím, že na tom není nic špatného. Prostě když se má režisér rozhodnout mezi několika holkami stejného věku a typu, přirozeně si vybere herečku, se kterou má nějaké pracovní zkušenosti za sebou, ví, co od ní může očekávat. Takže něco takového mě přestalo překvapovat. Na co si ale pořád nemůžu zvyknout, je skutečnost, že v této profesi toho nemůžu moc ovlivnit. O mých příležitostech rozhoduje někdo jiný a mně nezbývá než čekat na telefonu. Je nepříjemné, že práci nemůžete nabízet, jenom doufat, že o ni někdo bude mít zájem.
Nicméně dneska už víte, že herectví je vaše životní cesta?
Snažím se držet si určitý odstup, aby mi to nestouplo do hlavy. Pořád v sobě nosím myšlenku, že tu profesi můžu kdykoli opustit. Tedy vůbec nevím, co jiného bych dělala, ale nežiju jen pro herectví.
Dětství jste trávila kvůli diplomatickým povinnostem otce částečně v Itálii a Portugalsku, nyní křižujete republiku za divadlem. Co pro vás znamená pojem domov?
Dělá mi velký problém nebýt nikde doma. Zrovna nedávno jsme si říkaly se ségrou, která hraje pro změnu v Ostravě, jak jsme to dopadly: jako děti jsme pořád chtěly domů, zpátky do Prahy, a teď jsme obě zase rozlítané. Přiznávám, že mi to nedělá moc dobře, domov je pro mě hodně důležitý. A domov je pro mě Praha.
Nedá mi se na závěr nezeptat, jak jste vy, coby mladá, drobná žena, přišla k tak podmanivě chraplavému hlasu?
Vidíte, co tu přede mnou leží na stole. Cigarety! (smích) Ne, vlastně nevím, jak jsem se o něj zasloužila. Nejspíš za to můžou večírky u piana. Vždycky se nechám strhnout, jdu do písniček naplno a často se překřiknu. Možná mi to po nějakém takovém večírku už zůstalo.
Strážce streamu
