metro.cz

Počasí v Praze

3 °C / 10 °C

Čtvrtek 18. dubna 2024. Svátek má Valérie

Chybí mi tu elity, říká herečka Jitka Schneiderová

  5:58
„Jestli jsem takhle vnímaná, tak mě to samozřejmě těší,“ usmála se Jitka Schneiderová, když jsem mluvil o tom, že je jednou z mála hereček své generace, které se umí zdárně poprat i s komediální rolí. Zkrátka je považována za vzácný úkaz jménem komička. Že nešlo jen o prázdný kompliment, se diváci mohou přesvědčit na Letní scéně Vyšehrad. Jitka totiž hraje hlavní ženskou roli v klasice žánru, brilantní veselohře Georgese Feydeaua Brouk v hlavě. Uvádí ho divadlo Studio DVA.
Herečka Jitka Schneiderová

Herečka Jitka Schneiderová | foto: Lenka Hatašová

Proč je dobrá komediální herečka tak nedostatkové zboží?
Ani nevím, jestli tomu tak skutečně je. V komedii musíte mít cit na dobré načasování, nesmíte se bát udělat si ze sebe legraci, navíc vyrábět humor je děsná dřina, fakt. Já v tomto ohledu byla vycvičená Ypsilonkou, těmi nejpovolanějšími na satiru, recesi a černý humor. Mám školu Jiřího Lábuse, Martina Dejdara, Jiřího Schmitzera, Jarky Kretschmerové, Jany Synkové… Byla jsem v těch nejlepších rukou. Považuju za ohromné štěstí, že jsem v jednadvaceti zakotvila právě v tomhle divadle. Kdybych se neuměla shodit a myslela si o sobě bůhvíco, skončila bych v něm velice rychle. Pěstoval se tam ten nejdrsnější humor, jaký jsem kdy zažila. To mě naučilo, že je třeba odhodit veškeré zábrany a jít do toho naplno. Tohle umí děti, nebojí se být trapné. Věkem nabíráme ostych, nicméně trapnost je jedna z řádných divadelních disciplín, i z ní může vzejít něco smysluplného.

Vy jste se někdy cítila na jevišti vyloženě trapně?
No jasně, mnohokrát! Kolikrát jsem si v duchu řekla: „Tak a teď seš trapná a strašná.“ Sebereflexe je součástí herectví. Prostě musíte ten pocit dostat rychle z hlavy a jet dál.

Co to udělá s mladou holkou po škole, když se ocitne v jedné šatně s takovými kolegy?
Byli báječní. Přijali mě, jako bych s nimi hrála odjakživa, protože jsou to všichni inteligentní a laskaví lidé. Neměla jsem z nich nervy, nebo dokonce strach, to se v životě bojím úplně jiných věcí. Naučila jsem se díky nim tolik se neprožívat, získala jsem nadhled. Viděla jsem, jak je každý z nich osobitý, originální, přitom se dokonale doplňují a vzájemně respektují. Je dobré, když člověk najde, co je na něm jiné a nezaměnitelné. I tohle poznání jsem si z Ypsilonky odnesla. A s ním řadu kamarádů.

Jste trémistka?
Nebývala jsem, ale s léty je té trémy nějak víc. Před rokem se mi stalo, že jsem měla na jevišti takové vokno, až jsem se doopravdy vyděsila. Vzpomněla jsem si na vyprávění starších kolegů, jak to najednou přijde a už s tím nic nenaděláte. Když herci přestane fungovat paměť, může si sbalit fidlátka. Tak si asi umíte představit, co se mi honilo hlavou. Naštěstí jsem takový velký výpadek už potom nikdy neměla. Obdivuji kolegy, kterým je sedmdesát osmdesát a pamatují si. Asi tu taky hraje roli vrozená dispozice. Je výhoda, že my herci cvičíme mozek dennodenně, měli bychom ho tedy mít ve formě až do pozdního věku. Ale zase máme dost vyběhanou psychiku, ono má všechno svoje.

Rozumíte současnému tlaku, který herečkám v podstatě zakazuje stárnout?
Podle mě je až příliš nesmyslný. Vždyť na herecké práci je přece to nejzajímavější, že do ní vkládáme svoje zážitky a zkušenosti, které nám život přinesl. Včetně své tváře, v níž máme každý vepsané, co jsme si odžili – jaká vítězství, jaké prohry, jaké radosti nebo smutky. Věřím, že tohle všechno se dá vyčíst z očí, z mimiky, z řeči celého těla. Jednou bych chtěla patřit do té kategorie, v níž se nacházejí třeba Hanka Maciuchová, Jana Preissová a další líbezné dámy. Vyzařuje z nich zkušenost, moudrost a zároveň působí neskutečně mladistvě, jsou okouzlující.

Patříte mezi herečky, jež chtějí takzvaně zemřít na jevišti?
Tento pocit mě zatím nezastihl. Ideálně bych tak od osmapadesáti byla rentiérka a točit nebo zahrát si divadlo bych šla, jen kdybych potkala výjimečné seskupení lidí kolem zajímavého projektu. Jinak bych cestovala a věnovala se jiným věcem. Jenže to vám říkám teď. Nemůžu tušit, co budu cítit v šedesáti. Třeba budu chtít „umřít na jevišti“ a odpověděla bych vám úplně opačně. Nicméně nyní mám pocit, že nejsem ten typ. Život má ještě jiné zajímavé stránky. Uvědomuju si svou stále silnější potřebu být víc užitečná a smysluplně zúročit fakt, že občas dokážu přitáhnout určitou pozornost.

To jste si ostatně vyzkoušela na charitativním večeru Díky tanci, který jste pořádala.
Kromě narození dítěte jsem snad nikdy nebyla tak šťastná jako po téhle akci. Během StarDance jsem si tanec zamilovala a chtěla jsem tu nahromaděnou energii někam vložit. Uspořádala jsem charitativní večer, kde tanec pomáhal. Tančili jsme ve velké Lucerně pro projekt Hledáme rodiče, jenž se zabývá problematikou pěstounské péče u nás a napomáhá pěstounským rodinám. Sezvala jsem blízké kamarády, kteří prošli různými ročníky StarDance, sólisty baletu Národního divadla, děti, které závodně tančí, a kamarády mně blízké. Díky všem, kdo se na tom podíleli, jsme vybrali přes dva a půl milionu korun. Všechny peníze šly na konkrétní pomoc pěstounským rodinám. Pocity, s nimiž jsem pak v noci odjížděla z Lucerny, mi za poslední roky nedalo žádné divadlo nebo film. Žila jsem z nich ještě několik měsíců. Dlouhodobě spolupracuji s projektem Hledáme rodiče. Pokoušíme se společně s odborníky změnit zákony naší země, aby děti nemusely ležet v kojeneckých ústavech a mohly dříve do náhradních pěstounských rodin. Do náruče, i když třeba jen načas, jedné mámy. Díky platným zákonům to není snadné, ale bojujeme dál…

Nepřepadají vás pocity zmaru, když se věci přesto nedají do pohybu vinou malé ochoty kompetentních osob?
Samozřejmě že mám někdy pocity zmaru. Když však celý život věnujete energii čemukoli, v mém případě zkoušení divadla nebo natáčení, a děláte to pořád dokola, třebaže se ne vždycky všechno povede podle vašich představ, jdete do toho stejně znovu a znovu. A podobně to mám i tady.

V září odpremiérujete v divadle Studio DVA inscenaci Moje tango, v níž si zahrajete hrdinku, která se rozhodne opustit dosavadní zaběhnutý život a odjet za svým snem. Stála jste i vy někdy před podobným rozhodnutím?
Stála. Pouze tedy několik dnů, protože pak jsem si uvědomila, jak je to nereálné. Jeden čas jsem měla partnera ze zahraničí, co čtrnáct dní jsem seděla v letadle na lince Praha–Londýn a v té době jsem byla skutečně blízko myšlence, že se za ním nadobro odstěhuju. Ale nedala jsem to. Zjistila jsem, že by mi chyběli kamarádi i český humor, hlášky, které nás doprovázejí celý život. Nemohla bych žít někde, kde nikomu nic neřekne třeba věta: „Vy nás ale zásobujete, pane Karfík!“ Zkrátka život tam jsem si nakonec neuměla představit ani v bodech podstatných, ani v méně důležitých detailech, tak jsme ten vztah ukončili. Párkrát mě potom ještě napadlo, jestli přece jen nezvednout kotvy, nicméně dneska už to vidím jinak. Nemyslím si, že bych někde venku byla šťastnější a našla něco úplně nového. Taková cesta by byla jenom náhražka. Jiná situace samozřejmě je sebrat se ve dvaceti a odjet sbírat zkušenosti. Kdybych mohla vrátit čas, určitě bych to udělala.

Litujete?
Kdepak, já tu měla svoje. Hodně jsem točila. Přišli kultovní Samotáři. Věnovala jsem se své profesi, nepálila mosty. Napovídala mi to moje intuice a na tu já docela dám.

Máte sny?
Mám. Chtěla bych připravit druhý ročník Díky tanci, nosím v hlavně zase trochu jiný koncept než u ročníku prvního. Taky se těším na to Moje tango. Je to krásná britská hra, která kolem mě a divadla Studia DVA chodí už dlouho. A bavilo by mě pokračování Samotářů. Myslím, že kdyby Petr Zelenka s Davidem Ondříčkem dali hlavy dohromady, napsali by to skvěle. Minimálně bychom se všichni zase rádi viděli.

Nebyl by to spíš hořký film?
A proč by takový nemohl být? Smutek může člověka posunout. Vždyť se nemusí točit pořád jenom komedie. Nebo je potřeba se jen lehkovážně bavit? Vypadá to, že je společnost v podivném rozkladu. Hodnoty a vkus se vytratily ruku v ruce s tím, kdo to tady vede a jak to tu vypadá. Chybí nám elity. To není hanlivé slovo, byť ho tak mnoho lidí začíná vnímat. Věřím, že máme dostatek osobností, lidí výjimečných ve svých oborech, kteří by národ posouvali dopředu. Chápu je však, že teď je nepříliš atraktivní a smysluplné pouštět se do boje s těmi, co okupují nejvyšší místa.

Pociťujete velké rozčarování?
Podstatné je nerezignovat. Nesmíme ztratit na jedné straně odvahu říkat nahlas svůj názor, na druhé straně ochotu ke komunikaci. Zavrtat se jako krtek jen do toho svého a nevidět o milimetr dál je to nejhorší, co nás může potkat. Přesně tohle pak vede k nenávisti, xenofobii, prostě k tomu všemu, co se nyní bohužel rojí z mnoha stran. Vytrácí se vzájemná úcta a respekt. Ale jsem životní optimista. Žiju v nádherný zemi a vím, že boží mlýny melou...

Autor:

Hlavní zprávy

Postele XXL čekají v nemocnici na pacienty, kteří mohou vážit až 500 kilo

vydáno 18. dubna 2024  5:00

Skupina sestřiček na jednotce intenzivní metabolické péče (JIMP) na III. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) v Praze na Karlově náměstí si...  celý článek

Při hezkém počasí jsou dlahy na úrazovce denní chléb. Napilno mají nemocnice u cyklostezek

vydáno 17. dubna 2024  14:52

Prim hraje v těchto dnech venku spíš aprílové počasí. Kolařská sezona ale už vypukla naplno. Napilno mají prodejny, servisy i lékaři. S teplým počasím už...  celý článek

Potravina budoucnosti? Čeští vědci vylepšují jedlý hmyz. Krmí ho mrkví a špenátem

vydáno 17. dubna 2024  10:59

Červi, fuj. Takto asi vypadají reakce některých Čechů, když vidí na nejrůznějších food festivalech stánky s jedlým hmyzem. I když se může zdát, že Češi...  celý článek

Den, kdy se do Československa vplížila šedivá a nehybná normalizace

vydáno 17. dubna 2024  5:30

Před 55 lety nahradil Alexandra Dubčeka všehoschopný Gustáv Husák. Socialismus s lidskou tváří vystřídal socialismus s husí kůží. Život v Československu...  celý článek