Plážový volejbal je krásný sport, který hlavně v létě láká řadu rekreačních hráčů. Neodolal jsem ani já. A s vidinou toho, že si zahrajeme dva na dva, jsem vzal i kolegu Marka. Pavel Krč, šéftrenér a spoluzakladatel Beachklubu Pankrác v blízkosti budovy V Tower (Véčko), si nás vzal na hodinu do parády. A na hru ani nedošlo...
Nejdřív je potřeba si na písek trochu zvyknout. Zajímavé pro laika je, že různá hřiště mají jinak tvrdý povrch. Stejně tak se hraje s rozdílnými míči u nás a ve světě.
Po protažení jsme se vrhli na údery. Postupně jsme zjistili, že naše technika je dost špatná. „Musíš otevřít dlaň a trefit míč nataženou rukou nad hlavou,“ radí mi trenér juniorské reprezentace. Jenže, když už se člověk soustředí na správný úder rukou, zapomene na nohy. Ty musejí pracovat také. Pavel nás tak opravuje prakticky neustále. Ale vlídně a s pochopením.
Beachklub Pankrác
|
Když nám ukazuje přihrávku prsty, vypadá to jednoduše. Nám to ale nejde. Buď netrefíme míč čistě, nemáme prsty správně od sebe, nebo se tělem nedostaneme pod úder.
Pak je na řadě bagr. Zkouším se kouče nenápadně zeptat, jak ho mám správně provést, ale Pavel se jen usměje a počká si opět na naše chyby, aby nás úder mohl naučit správně. „Drž napnuté ruce v předloktí a musíš z kolen nahoru,“ slyším od něj vzápětí. Pak si sedáme na lavičku a spolu s odehráním se zvedáme, abychom si pohyb zafixovali. Tak se bagr učí malé děti. „Zase paličky, Máro,“ prohodí Pavel, když kolega trefí míč zápěstím, a dodává: „Zkuste si nahrávat jen nad sebe. Když uděláte deset, jste dobří.“ Brzy hlásím dvanáct.
Míče nám nejdřív létaly všude možně. Po osvojení techniky se dostavil lepší pocit a přišla i pochvala.
