Jak se dá veřejný prostor definovat? Co vše do něj patří?
Je to vlastně jednodušší, než se na první pohled může zdát. Než dojedu ráno do práce, tak vše, co míjím kolem sebe, je veřejný prostor. Ulice, tramvajová zastávka, vestibul metra, park, přes který prochází lidé, ale i plácek mezi domy, kde dům chybí. To všechno na mě jako obyvatele má dobře působit a město by mělo dbát na to, aby to tak bylo. Ráda ho přirovnávám k výkladní skříni každého města.
Mohla byste uvést příklad nějakého perfektně fungujícího veřejného prostoru v hlavním městě?
Vždy si musíme říct, co od daného místa chceme. Jestli je cílem to, aby tam lidé relaxovali, potkávali se, nebo jím jen procházeli. Velký posun v Praze vidím například na náplavkách, které byly dlouho opomíjené, ale tím, jak se zrekonstruovaly kobky a konají se tam často akce, je to místo živější, kultivovaně dokončené, velmi společenské, a přitom se tam dá i sportovat nebo venčit psa. Na druhou stranu právě ve sportování na nábřeží vidím ještě velké mezery. Sama ráda běhám z Holešovic na Výtoň a cestou mě vyruší řada překážek, křižovatek a lidí. Kdyby bylo celé nábřeží propojené jednou stezkou, bylo by to dokonalé.
Zaostává v tomto směru Praha řekněme třeba za Brnem?
Co se týče porovnání s Brnem, i na příkladu náplavek lze ukázat, že je to přesně naopak. Brno by se mohlo Prahou inspirovat, a to například právě ve využití náplavek. Protékají tam dvě řeky, jejichž potenciál ve městě vůbec není využitý.
Která pražská čtvrť by si zasloužila pár změn?
Jak už jsem nastínila, líbila by se mi stezka podél celé Vltavy. Nemusela by to být drahá velkorysá promenáda, stačilo by, kdyby se tam dalo bezpečně a plynule pohybovat. Každý má jistě kolem svého domu nějaká místa, která by zasloužila renovaci. Praha je v tomto velmi vrstevnatá, každá část má jiný charakter, takže nelze generalizovat. Nerada bych proto jmenovala jen jednu část.
Jaký veřejný prostor je v Praze v zoufalém stavu a zasloužil by si renovaci?
Nedávno jsem procházela Václavským náměstím a ráda bych podpořila záměry jeho renovace, na kterou je zpracovaná velmi slibná studie. Ale místo samo už lidmi ožívá, udělalo mi radost, že jsem zahlédla mnoho lidí sedět na schodech u muzea. Je dobře, že dole již nejezdí auta. Naopak mi vadí, že mezi sochou sv. Václava a muzeem je tříproudová magistrála, ale to už je složitější problém s ještě složitějším řešením.
V dnešní době jsou diskutována ekologická témata. Jak se ekologie a udržitelnost projevují v architektuře a stavebnictví?
Já tento trend samozřejmě vítám a podporuji. Obecně je dobře, že se udržitelnost řeší, protože zdroje nejsou nevyčerpatelné, a když se k nim budeme chovat sobecky, není to odpovědný přístup. Na druhou stranu nemám ráda nálepkování v tom smyslu, že když je něco označeno za ekologické, tak je to automaticky hned lepší. Často se na to ekologické muselo vynaložit ještě více úsilí, energie a prostředků, než je běžné, a celková ekologie je pryč. Udržitelnost pro mě jako pro architektku také znamená recyklaci území. Je přece mnohem lepší přestavět nefunkční brownfield než zabrat nový kus krajiny. Mám proto velkou radost, že se tomu tak děje na místech, jako je Nákladové nádraží Žižkov, Rohanské nábřeží, nebo ve Vysočanech. Na všech těchto místech jako architekti a projektanti pracujeme, a to mě velice naplňuje.
Setkala jste se v poslední době se zelenou stavbou, která nebyla podle vás právě nejchytřeji řešená?
Vnímám teď trend každou novou studii doplňovat obrovským množstvím zeleně na střechách a přidávat k tomu schémata, jak se to celé udržuje pomocí toho, že občas zaprší a zasvítí slunce. Není to tak, že bych neměla ráda zeleň, naopak, ale jelikož se ve studiu Loxia věnujeme i zahradní architektuře, tak vím, že něco zasadit je jen polovina úspěchu. Důležité je se o to umět starat. A to často stojí nemalé peníze jak v technologii, tak ve zdrojích, tak v lidské síle. V tom je to s domy jednodušší, ty se postaví a vydrží dlouhou dobu i bez nákladné údržby. I když pro laika mohou tyto studie působit ekologicky z důvodu, že jsou zelené, z pohledu budoucích nákladů na údržbu vůbec udržitelné nejsou.
Studio Loxia, ve kterém působíte jako hlavní architektka, je autorem nové radnice Prahy 12. Jak se na tuto stavbu díváte s určitým časovým odstupem?
Stále, když se na naši modřanskou radnici dívám, cítím hrdost na práci celého týmu. Dokázali jsme ji navrhnout, vyprojektovat a postavit v rekordním čase a dodrželi jsme přitom rozpočet, což je zvláště v dnešní době téměř nadlidský výkon. Jsem šťastná, že se nám v koncepci podařilo udržet věci, na kterých skutečně záleží. Nicméně si myslím, že například interiér mohl být vzdušnější. Stačilo by použít víc transparentních materiálů, které jsou ale dražší. Interiér je však něco, co se každých patnáct dvacet let mění a co se relativně jednoduše předělá, čemuž je samozřejmě budova radnice uzpůsobena.
Původně jste pro radnici vyprojektovali parkoviště pro návštěvníky úřadu. Řidiči tu ale často parkují v režimu P+R. Nevadí vám to?
Modřany jsou rozlehlou čtvrtí, kde se mnoho lidí pohybuje především autem. Proto si myslím, že před radnicí musí být kde zaparkovat, a proto je tam od nás navrženo parkoviště. O režimu a tamních pravidlech my jako architekti ale nerozhodujeme.
Světlá fasáda budovy je už také trochu špinavější, než původně byla...
Že se fasády domů ve městě špiní, je normální jev, se kterým počítáme i u modřanské radnice. Kolem radnice jezdím docela často a přijde mi stále krásná a důstojná. Podívejte se na města, jako je Řím či Barcelona, tam to vůbec neřeší – a jak jsou krásná!
Jak se díváte na aktuální situaci na trhu s bydlením v Praze a jak se podle vašeho mínění bude vyvíjet?
Situace je komplikovaná, protože poptávka roste a nabídka na to nestíhá svým růstem adekvátně reagovat. Částečně za to ale můžeme i my sami jako společnost. Když někde představuji nový rezidenční projekt, je mezi lidmi stále slyšet velký a silný hlas odporu proti výstavbě. Ti lidé, kteří jsou často proti, to dělají ale jen ze svého subjektivního pohledu, a proto bychom si každý, kdo lamentujeme nad cenami bytů, měli sáhnout do svědomí. Pokud budeme vše blokovat, další generace to bude mít ještě složitější a může se stát, že odejde jinam. A to by žádná vyspělá společnost neměla nikdy dopustit.
Co z pohledu architektky Praze nejvíce chybí?
Odvaha a touha se odvázat a některé věci si prostě zvolit, postavit se za ně a změnit je. Například přestavět brownfieldy, vystavět domy nad stanicemi metra nebo doplnit stávající sídliště tam, kde je to možné. Je to podobné jako v přírodě – pokud se nějaká věc nerozvíjí, nerozmnožuje se a neexpanduje, časem umře.
Ve studiu dáváte příležitost mladé generaci architektů. Jak vidíte budoucnost české architektury?
Snažíme se dávat příležitost každému, kdo má talent, nadšení a zápal. Jsme optimisté a hledáme lidi, kteří vědí, že mají dlouhou cestu před sebou, ale jsou ochotní něco obětovat a za to získat krásný pocit z toho, že mohou pro společnost něco vytvořit. Máme ale pocit, že tohle je něco, co se z mladé generace vytrácí, ta touha „se kousnout“, něco se naučit a něco díky tomu dokázat. Což ale nikdy nejde bez tvrdé práce.
A jak se k vám na stáž mohu přihlásit?
Není nic jednoduššího než nám napsat e-mail. Architektura a projektování jsou báječné!
Strážce streamu
