Astronauti měli, alespoň ti před padesáti lety, koule ze železa. Tenhle pocit si z kina odnesete po zhlédnutí snímku První člověk, který vypráví část kariéry astronauta Neila Armstronga završenou jednou z vůbec nejodvážnějších výprav v historii lidstva. Americký hrdina s tváří hereckého idolu Ryana Goslinga zde totiž zdaleka není jen jednorozměrnou figurkou z učebnic, která po vstupu na povrch Měsíce pronesla slavný citát o velkém skoku pro lidstvo. Režisér filmu Damien Chazelle totiž umí ždímat emoce nejen z vesmírných dobrodružství, která film prezentuje velmi originální optikou, ale také z komorně natočených scén plných osobních tragédií.
Armstrongův příběh ve filmu začíná v roce 1962, kdy začal pracovat jako pilot pro NASA. Krátce nato se však on i manželka musí vyrovnávat s osobní tragédií – smrtí dvouleté dcery kvůli nevyléčitelné chorobě.
Armstrong ale není žádný vesmírný kovboj vyhledávající adrenalin, ba ani člověk, který by se v zápalu smutku s gustem vystavoval nebezpečí. Je to spíš velký kliďas, nebo jak by se to v české kotlině dalo košatě nazvat – psí čumák. Tak velký, že je mu jeho povaha sice velmi platná v práci, kdy ho od smrti ve zkušebním modulu řítícím se k zemi volným pádem dělí sotva pár vteřin, ale při komunikaci s dětmi či manželkou v podání herečky Claire Foy je mu spíše na škodu. Astronautova žena je pro film stejně klíčovou postavou jako titulní hrdina.
Režisér Chazelle, který má za sebou například velmi úspěšný muzikálový snímek La La Land, ve filmu bohužel představí až příliš mnoho postav z řad pilotů, inženýrů i jejich rodin. Nejste-li tedy historický nadšenec, nejspíš se v jejich osudech brzy začnete ztrácet. Většina pro děj klíčových postav se totiž o slovo hlásí možná až příliš pozdě, pozornost diváků také postupně otupuje možná až příliš dlouhá stopáž.
Výše zmíněné výtky jsou ale jen jedny z mála, které se dají z filmu První člověk vypíchnout. Ten totiž divákům nenabízí jen silný příběh, ale také opravdu originálně pojatý a postupně gradující vizuál i precizní práci se zvukem.
Strategií tvůrců není namlsávat oko a ucho diváka hned od počátku. Na monumentální vesmírné záběry podbarvené epickým soundtrackem skladatele Justina Hurwitze si musíte počkat.
Divákovi je totiž před závěrečným velkým letem třeba přiblížit atmosféru v kokpitu. Tvůrci ji budují ve filmu fikaně. Při zkušebních letech a dalších vesmírných dobrodružstvích vyobrazovaných na plátně užívají většinou buď interiérové záběry z blízka, nebo klaustrofobii vyvolávající pohledy z malých okének z kabiny.
Kdo bude při cestě z kina přemýšlet nad tím, že ze své řídicí kabiny vidí líp snad i tankista, nebudu se mu divit. Ona totiž taková cesta do vesmíru není žádná legrace a hrozící nebezpečí, pokud by na ně chtěl čistě náhodou divák zapomenout, připomíná tu až hororové zapraskání plechů, tu lomoz trysek při startu.
První člověk je kvalitně zpracovaný životopis člověka, jenž dostal to privilegium udělat na Měsíci první lidský krok. Zda šel opravdu pro úsměv daleko, stejně jako Ryan Gosling na plátně, a místo povídání volil v osobním životě raději dlouhé pohledy, se už asi nikdy nedozvíme.
Snímek již nyní, týden před tuzemskou premiérou, sklízí na internetu velmi pochvalné reakce. Osobně bych si také tipl, že si režisér Chazelle zase jednou vyslouží minimálně oscarovou nominaci.
První člověk
|
