Atomové déja vu. Prokleté Záporoží a také Černobyl

Autobusy. Vlaky. Osobní auta. Ale i vlastní nohy. Příběh jedenáctiletého kluka, který ze Záporoží doputoval až na Slovensko „po svých“, zaznamenala i média. Lidé utíkající před válkou si zachraňují životy, na záchranu majetku není ani čas, ani pomyšlení.

Lidé prchají pěšky, vlaky, ale také po řekách
Pro téměř sedmdesátiletou Lydii (jméno je změněné, redakce její skutečně jméno zná) a jejího manžela byla dlouhá pouť do Česka nejen fyzicky vyčerpávající. Křehká tmavovláska si ale nestěžuje. Z jihovýchodu země se v prvních dnech války, kdy se na její město začaly valit první útoky ruských vojsk, vydala i s mužem do Kyjeva. „Něco málo jsme urazili na začátku autobusem, pak už tím směrem doprava nefungovala. Naštěstí jsme objevili bezpečnou dopravu,“ svěřuje se deníku Metro Lydia.

Dopravním prostředkem se jim na více než 24 hodin stal říční výletní parník. „Loď jela nepřetržitě, ve dne i v noci. Zajímavá byla přístaviště po cestě, některá byla označená jen svíčkami na místech, kde se dalo zakotvit a kde čekali další uprchlíci. Prý že ty svíčky nejsou v noci vidět z letadla, kdyby se Rusové objevili,“ popisuje seniorka útěk před válkou.

Jaderné elektrárny jsou rodinným osudem
Co na Lydii ale těžce doléhá, to jsou aktuální zážitky kombinované s dávnou minulostí. Její rodina je skrze tragické události propojená s atomovou minulostí i současností sovětského impéria a nástupnických států.

„Můj syn pracuje v záporožské atomové elektrárně. A pořád tam musí být, i když ji dobyli Rusové,“ říká smutně a tiše, přesto neopomene zdůraznit, že se jedná o elektrárnu u města Energodar, jejíž areál byl ještě před obsazením Rusy ostřelován. Nejen syn ale má co do činění s elektřinou vyráběnou z jádra. Své o tom ví také Lydia. „A Černobyl znáte? My jsme žili v Pripjati. Hned den po výbuchu nás odtamtud evakuovali,“ vybavuje si žena během vyprávění o synovi.

Ze dne na den nasedli obyvatelé města, které poskytovalo černobylské elektrárně veškeré zázemí, do narychlo přistavených autobusů a vydali se pryč. Nikoho tehdy nenapadlo, že to bude navždy. Teď sama neví, jestli už její druhý nucený útěk z domova není také navždy.

Záporožská jaderná elektrárna patří mezi největší svého druhu ve světě. K jejímu obsazení ruskými vojsky došlo v prvních dnech března 2022. Během bojů vypálili útočníci směrem na elektrárnu minimálně jednu raketu, která naštěstí dopadla asi čtyři sta metrů od jaderných bloků. Rusko chce údajně podle ukrajinských zdrojů začlenit tuto elektrárnu do své energetické sítě. 

Ukrajinské spolky fungují v Česku již desetiletí Emigrace po bolševické revoluci v roce 1917 se týkala jak Rusů, tak Ukrajinců.  Nový domov u nás našli ruští a ukrajinští vojáci, vysokoškolští profesoři, umělci. Nejvíc se jich uchýlilo do Prahy, mezi nimi například i pozdější armádní generál Sergej Vojcechovský, rodák z běloruského Vitebsku. V Praze je už z meziválečného období část Olšanských hřbitovů vyčleněná jako místo posledního odpočinku Rusů a Ukrajinců. V Praze je také symbolický hrob Augustina Vološina, premiéra a také jednodenního prezidenta Karpatské Ukrajiny, rusínského ministátu, který vznikl v březnu 1939 v bývalé Podkarpatské Rusi. V roce 1990 vznikl Spolek Ukrajinců v ČR. Navázal na aktivity organizací z let 1920 až 1948.