Patriku, máte za sebou tři knihy pro dospělé, z nichž tou nejúspěšnější byly vaše vzpomínky na dětství. Nyní jste se pustil přímo do dětské knihy. Co vás k tomu přivedlo?
Děti. Občas se někdo z kamarádů zmíní, co jeho dítě vymyslelo, na co si hrálo. Někdy vyprávím zase já o tom, co vymyslela naše dcera. Některé nápady byly tak skvělé, že si říkaly o napsání. Jenže na to nikdy nedošlo. Až loni se to nějak zlomilo. Šarlotka, dcera ilustrátora Radka, přišla s tím, že bobr a lev jsou kamarádi. A bobr tahá lvovi z hřívy červené blesky.
Radku, až tak výrazný námět přinese sedmileté děvče, že z něj nakonec vznikne dětská knížka?
Ano, zní to jednoduše, i když tak to není… Máme dva kamarády, zvířátka, příběh o přátelství, zlých blescích, pomluvách a následném udobření. Je moc pěkné, když vidíte, že už tak malá holčička ví přesně, o čem správné přátelství je. Šarlotka začala popisovat bobřího a lvího kluka, kteří vyvádějí různé klukoviny. Výsledkem je bajka, která stejně jako každá jiná bajka má čtenářům přinést nějaké ponaučení. Je to bajka o kamarádství a o tom, co ho může rozbít a proč stojí za to si kamarádství nenechat rozbít.
Patriku, trochu už jste to zmínili, ale jak vlastně vaše spolupráce s dětmi probíhá?
Na principu hry Dračí doupě. Předestřeme základní nápad a pak se ptáme. „Co bys teď udělal, Honzíku? Kam bys šla, Aničko?“ Prostě to necháváme na dětech, co se má v knížce stát. Což je ten největší rozdíl od běžného života, kdy jim rovnou říkáme, co mají udělat, jak mají věci vidět a jak se tedy mají chovat. My jim naopak dáváme prostor, aby se nebály vystoupit se svým názorem. Zároveň hotová knížka dává spoustu prostoru rodičům. Některé slovní obraty nebo situace totiž vyloženě vybízejí k tomu, aby se jich děti zeptaly, co to znamená, co si o tom myslí. Fantazii vzbuzují i obrázky.
Radku, kde jste bral inspiraci, aby měly děti z vašich kreseb dobrý pocit?
Kreslím už dlouho a vlastně celý můj život jde převážně o dětské ilustrace. Bude to tím, že se v nich stále odráží dítě ve mně. Baví mě to. Ale kreslil jsem třeba i dost pro různé agentury. Inspiraci pro Nártouna Olina jsem hledal na internetu, v již hotových knihách, ale i v kreslených filmech a seriálech, které jsou největší konkurencí dětských knížek. A nakonec se ve stylu kreseb Olina cítím jako doma. Každý ilustrátor má v dílech svůj rukopis a já si myslím, že právě u Olina je ten můj vidět nejvíc. Olin zabral daleko víc času než jiné ilustrace, ale vím, že to bylo ku prospěchu.
