Dnes pokřtíte již svou jedenáctou básnickou sbírku Krutá pravda o dinosaurech. Co je jejím ústředním tématem?
Sbírka by měla přinutit čtenáře, aby se zamyslel nad tím, jestli technické prostředky určené k tomu, aby nám sloužily, se nedostávají do pozice, kdy nás začínají ovládat. A protože rozmazlují naši lenost, vtahují nás stále více do virtuálního světa. Přesto, že se k nám dostává, a to okamžitě, obrovské množství šokujících informací z celého světa, zůstáváme často pouze na povrchu událostí.
Jak se v současné době vede básníkovi po finanční stránce?
Básníka u nás poezie dnes neuživí. U této sbírky jsem měl štěstí, že mě oslovilo nakladatelství Krigl a nabídl se sponzor. První sbírka mi vyšla v roce 1984 jako bibliofilský výtisk, samozřejmě vlastním nákladem. Další vydalo Středočeské nakladatelství a knihkupectví. Můj honorář činil 1500 korun československých. Další sbírky mi vycházely až po roce 1989. A od té doby jde v první řadě o zisk. Básník není pro nakladatele zajímavý autor, protože nemá tolik čtenářů jako jiní autoři, takže většinou se nějakým způsobem spolupodílí na nákladech spojených s vydáním knihy.
Jak byste popsal básníka dneška? Kde berete inspiraci?
Myslím, že každý básník je trochu v jiné pozici. Záleží na jeho povaze, zdravotním stavu, životní situaci, rodinném zázemí a prostředí, ve kterém se pohybuje. Všichni jsme exhibicionisté, i ten, kdo píše pouze do šuplíku, nikomu ze svého díla nic neukáže, v skrytu duše doufá, že po něm něco zůstane. Já žiju celý život na vesnici, rád pracuji manuálně, miluji pohyb, pohodové vztahy a snažím se držet si technické vymoženosti od těla. Tohle všechno zpracovávám ve svých básních.
S každým literárním počinem přichází také kritika. Jak se s ní vyrovnáváte?
Své právě dopsané verše čtu manželce, která dozrála k tomu, že se stala mým nejpřísnějším kritikem. Často pořádám autorská čtení, na nichž si ověřuji, jak se shodují mé pocity vtělené do básní s odezvou posluchačů. A když některá báseň nemá předpokládaný dopad na čtenáře, tak se k ní vrátím a předělám ji, nebo vyhodím.
Jaká jsou očekávání současného čtenáře poezie?
Typický čtenář neexistuje. Někdo má oblíbenou sbírku na nočním stolku. Jiný ji bere do ruky, když má nějaký problém, nebo radost. Další si ji koupí pouze ze zvědavosti, prolistuje a založí. Někteří se verš, který je ohromil, naučí nazpaměť. Moje tvorba je snad, mým zrcadlem doby, v níž žiju, a čím větší počet lidí má potřebu se do „mého zrcadla“ podívat, a ještě ho to osloví, pobaví, tím jsem spokojenější!
