Bečovská botanická zahrada a Jiří Šindelář k sobě oficiálně patří od roku 2005, první oťukávání ale proběhlo už v osmdesátých letech, kdy sem současný ředitel s kamarády podnikal dobrodružné výpravy dírou v plotě. Tehdejší stav měl k tomu dnešnímu daleko – před pětatřiceti lety tu nevedla síť upravených stezek, na jezírku se nekolébaly pramice a ve svahu nestál meditační srub s křesly a knihovnou. Všude byla jen neprostupná džungle.
Pro šlechtickou zahradu založenou v roce 1918 se poválečné znárodnění a následné uzavření rovnaly vynesení rozsudku smrti. Jako první odešly světlomilné skalničky, pak přišly na řadu exotické stromy dušené náletovou zelení. „Pro nás jako pro malé kluky to ale byla romantika, něco jako Trnkova Zahrada,“ vzpomíná po letech Šindelář.
Stráně obsadily javory, jasany a smrky, dolní partie zahrady si pro sebe zabraly vrby, olše a střemchy. „Areál zarůstal kopřivami, takže vznikal skutečný pralesní prostor. Lépe se sem chodilo od podzimu do jara, jakmile se totiž zahrada zazelenala, člověk vůbec netušil, kam jde, a mohl se tu snadno ztratit,“ vypráví Šindelář.
Rivalita s Průhonicemi
Bývalé „Beaufortské alpinum a zahrada u Korunního rybníka“ leží jen pár set metrů od centra Bečova, přesto zcela vymizelo z povědomí dvou generací Bečováků. Lidé se neměli jak dostat dovnitř a zároveň neměli důvod se do tohoto koutu města vůbec vydávat. Do bývalé zahrady se za komunismu nechodilo na houby, lesníci tu netěžili dřevo, rybník byl vypuštěný a z původně devatenáctihektarového areálu si postupně ukusovala sousední továrna.
Šindelář a spol. se v začátcích mohli opírat o zachovaný archiv.
Když Šindelář v devadesátých letech studoval na zahradnické fakultě v Lednici, překvapilo ho, že o existenci bývalé botanické neměli ponětí ani jeho tehdejší vyučující. A to byla Beaufortská zahrada za první republiky srovnávána s tou v Průhonicích u Prahy. Obě botanické byly i rodově provázány – zakladatel bečovské, Jindřich z Beaufort-Spontin, byl zetěm průhonického pána, hraběte Arnošta Emanuela Silvy-Taroucy.
„Zjistil jsem, že o Bečově nevědí ani největší zahradnické kapacity, a rozhodl jsem se s tím něco dělat. Bral jsem to jako profesní výzvu,” říká Šindelář. V roce 2005 začal tehdy devětadvacetiletý zahradní a krajinářský architekt vracet zahradě její dřívější prestiž. Založil spolek, který vykoupil bývalé šlechtické pozemky od města a lesáků, a pustil se do práce.
Jen žádný Karlštejn, lidí je tu tak akorát
Teď, po třinácti letech, mají prý Šindelář a spol. splněno na nějakých třicet procent. Džungle byla vymýcena a cesty obnoveny, ale například první větší vlna sázení skalniček se uskutečnila až letos na podzim. I tak ale zahrada na návštěvníka putujícího melancholickou, opuštěnou krajinou Slavkovského lesa, která se ani po sedmdesáti letech nevzpamatovala z odsunu původního německého obyvatelstva, působí jako zjevení.
Botanická zahrada v Bečově nad Teplou
V botanické se pořádají přednášky a koncerty, ochotníci tu hrají divadlo, děti z okolí sem jezdí na tábory a na podzim tu servírují hutné polévky z vlastní zeleniny. Být takové místo na Letné nebo v Karlíně, bylo by nejspíš v permanentním obležení. Tady je ale lidí tak akorát, což je příjemná změna proti centru města, které v hlavní sezoně kvůli nájezdům turistů na relikviář svatého Maura silně připomíná podhradí Karlštejna. Šindelář je rád, že si areál stále zachovává určitou intimní atmosféru, na druhou stranu, zahrada žije hlavně ze vstupného a z výnosů místního baru. Jako jediná z českých botanických není dotovaná krajem, městem, státem, univerzitou nebo výzkumným ústavem ani nemá velkého sponzora.
Kde upustil nůžky zahradník Koditek
Zlomovým byl pro bečovskou zahradu rok 2014, kdy byla přijata za řádného člena Unie botanických zahrad ČR. Do té doby Šindelářův projekt ostatní nebrali příliš vážně. S jinými zahradami si například nemohl vyměňovat rostliny. „Existuje určitý rostlinný materiál, který nemůže přijít do soukromých zahrad a mění se jen mezi botanickými navzájem,“ vysvětluje Šindelář, jenž díky zahradě vedle profese, kterou vystudoval, přičichl i k práci archeologa.
Při obnově záhonků a historické sítě cest spolu s kolegy objevil desítky plechových a keramických tabulek k dávno uhynulým rostlinám. „Časem chceme nálezy prezentovat ve vitrínách. Exponáty neustále přibývají, kdykoliv se něco sází. V zemi jsme našli i nůžky, které mohly patřit tomu nejvyššímu,“ směje se Šindelář. Oním nejvyšším nemyslí Jindřicha z Beaufort-Spontin, ale zahradníka Johanna Koditka, jemuž v areálu obnovili pamětní desku.
Botanická zahrada v Bečově nad Teplou
Možná by byl i sám Koditek překvapen, jak se některé exotické stromy, které sázel, popraly s konkurencí, jež jim stínila dlouhých šest desítek let. Jedním z pamětníků prvorepublikové slávy zahrady je pokroucený exemplář korkovníku amurského, který v roce 2006 získal titul Národní strom hrdina v rámci soutěže Strom roku. Aby si i návštěvníci zahrady dokázali představit, v jakých podmínkách strom živořil, zachoval Šindelář v jednom koutu zahrady na ukázku džungli, kterou se s kamarády v dětství prosekávali. Každý musí uznat, že si korkovník řád hrdiny zaslouží.
