Björk není popíček na dobrou noc

Ve čtvrtek už také nebylo možné získat vstupenky na divadelní představení Dejvického divadla, ba co víc, všechna divadelní představení v hale Gong, což je bývalý plynojem, byla hned první den vyprodána. Slunce rozpalovalo industriální areál od čtvrtka do neděle se vzrůstající intenzitou, minimálně pocitově, a v sobotu se dokonce brooklynským headlinerům Augustines, kteří vystoupili na hlavním pódiu, podařilo zahnat hrozící déšť. Alespoň to tvrdil jejich frontman, ale ten měl i po hudební stránce tendenci poněkud přehánět. Hlavní ale je, že nepršelo. Až na občasné kropení z požárních vozů, které ale bylo velmi osvěžující.

Ale vraťme se na začátek. Ve čtvrtek bylo vše ve znamení asi nejočekávanějšího vystoupení letošního ročníku, jímž byl koncert islandské zpěvačky Björk. Ta divákům alespoň zpočátku nabídla ne snadno stravitelnou porci písní. Ale postupem času už začínalo být zřejmé, hlavně když se přidaly ke skladbám z aktuální desky Vulnicura i známější zpěvaččiny kusy z alba Homogenic, že se vyplatilo počkat a neodcházet. Navíc bylo celé vystoupení, které doplňovala projekce na třech velkých obrazovkách, pečlivě vygradované (mimo jiné i barevnými denními ohňostroji a ohni na pódiu) a vyprávělo lehce načrtnutý příběh o zranitelnosti, spjatosti s přírodou a vztazích. Björk, oblečená v bílých šatech, po celé vystoupení nesundala z hlavy masku tvořenou ostnatou čelenkou (ano, opět poukaz na zranitelnost, chcete-li). Záběry tvořené něžnými i krutými výjevy nejen z hmyzího mikrosvěta se proplétaly s mytologií zabarvenými klipy ze zpěvaččina rodného Islandu. Fungovalo to, stejně jako kombinace zpěvaččina záměrně naivně působícího projevu se zasněnými smyčci a hutnou, až strojově působící elektronickou rytmikou.

Druhé pódium pak ve čtvrtek nabídlo ostřejší elektropop v podání polské Bokky, která, světe div se, vystoupila také v bílých oblečcích a maskách tvořených něčím, co se podobalo střepům z obří diskokoule. Bokka balancovala na hranici povrchnosti, ale nakonec ten boj přeci jenom vyhrála, možná i díky solidní coververzi Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Zpěvačka komunikovala s publikem pomocí textových zpráv promítaných na obrazovku, což překvapivě vůbec nerušilo. Tečku čtvrteční noci zajistil kanadský producent Caribou, který svou náladotvornou taneční elektronikou dokázal zaujmout, aniž by se musel jakkoli podbízet. V některých polohách připomněly jeho písně tvorbu Hot Chip, jindy však měly trochu umělečtější ambice. Nicméně fungovalo to dobře a v hudbě Caribou se bylo příjemné ztrácet.

Pátek byl ve znamení spalujícího slunce, ale i další porce muziky. Druhou stage naplnili roztančenými rytmy Abavuki z Jihoafrické republiky, kteří posílali příjemné vibrace směrem k publiku. Nemalý podíl na tom měly i jejich tradiční nástroje, zejména pak uchu lahodící zvuk dřevěných marimb.

Na pódiu věnovanému tuzemské produkci zase brněnská Mucha přidala do ostravské hudební mozaiky doušku nečesaného rocku a vtipných, ne příliš uhlazených textů. Jak osvěžující.

Na Fresh stage potom brázdili Black Strobe temné synthpopové vody a jejich zpěvák nezapřel inspiraci Davem Gahanem z Depeche Mode, kterému se blížil svým projevem na jevišti, ani Nickem Cavem, kterého připomněl svéráznou komunikací s předními řadami v hledišti a místy kazatelsky působícím vystupováním.

Hvězdou večera měli být britští Kasabian, kteří přivezli na Colours svou porci jednoduše stavěných kytarových kousků, které předvedli s floutkovskou arogancí, která jim je vlastní, což však neznamená, že by to nefungovalo. K podobným britským kapelám, kterých není rozhodně málo, to zkrátka patří. Ostravské publikum potěšila i jejich verze slavné People Are Strange od kultovních, ano, této kapele toto přízvisko po právu náleží, The Doors.

Pro mnohé ale přišlo vyvrcholení pátečního večera až trochu později, to když se na hlavním pódiu zjevila v černém přiléhavém kostýmu půvabná St. Vincent, která oproti chlapácky rozjetým Kasabian předvedla pečlivě promyšlenou show, která mohla někomu připadat trochu odtažitá. Zkrátka nešlo o prvoplánové juchání, ale o velmi sehraný projev, kterým si tato výrazná zpěvačka získává přízeň publika, kterému už se trochu přejedly kapely podobné si jak vejce vejci. Společně s klávesistkou/vokalistkou/kytaristkou a klávesákem předváděli během vystoupení sehranou a co se choreografie týče také velmi působivou podívanou, jíž dominovaly robotické pohyby (v podání St. Vincent však nepostrádající smyslnost, i když posouzení této věci je pochopitelně značně individuální). Tvorba St. Vincent bezesporu patří k tomu nejzajímavějšímu, co je na poli indierockové scény v současnosti k vidění. Je natolik přesvědčivá, že dokáže strhnout davy, ale zároveň se nemusí podbízet. Kdo by netoužil po tom samém?

O závěrečnou porci páteční hudby se postarali američtí Swans, kteří nekompromisně jdou po své cestě infernálního rocku, jenž je dusivý jak mračna popílkového prachu. Člověk má při jeho poslechu pocit, že nastala poslední hodina lidstva. Pro zasvěcené publikum ale lahůdka, jíž se jen tak něco nevyrovná. Kytary ostré jako řezání pilou, bicí jako stloukání rakví a hlas frontmana jako umrlcův zpěv, zkrátka Swans.

Sobota mohla být pro nejednoho diváka připomínkou, že Colours zdaleka nejsou jen world music či rock. Hlavní stage ovládly ne příliš inspirativní popové formace, z nichž Rudimental ještě hrají celkem slušnou ligu. U závěrečných Clean Bandit už si jeden nemohl být jistý, zda ho neodvál vítr někam na středomořskou pláž.

Podobně průměrně nakonec působili i Augustines, další hvězdy sobotního večera. Ti, ač to bude znít paradoxně, se blíží definici toho, jak by mohl vypadat indierockový mainstream. Kňučivá naléhavost, navenek okázale dávané emoce, ale ve finále minimum intimity, kterou dokáží vyvolat jejich mnohem vyzrálejší souputníci The National. Mimochodem také brooklynská kapela, která vystoupila na Colours loni.

Během dne nezklamal ani Owen Pallett, i když leckomu nemusela sedět kombinace zajímavých instrumentálních nápadů a poněkud mdle znějícího hlasu. Neprohloupil ani ten, kdo zabloudil na Full Moon Stage, kde to večer rozbalili nekompromisní Gallon Drunk, kteří potěšili vyznavače caveovských temných strun.

Kdo nechtěl zasvětit sobotu kultuře, mohl využít dramatickou oblohu plnou mraků, které se stáhly nad Ostravu, k návštěvě vyhlídky na vysoké peci.

Neděle, jejíž koncerty má autor tohoto článku teprve před sebou, nevypadala vůbec zle. Slibní byli potemnělí dánští snílci Choir of Young Believers, tuzemské Zuby Nehty, ale třeba i našlapané mexické kytarové duo Rodrigo y Gabriela.

Colours byly letos opět velmi pestré a slunce jim naštěstí přálo. Co dodat...