Fotograf Jiří Macht jezdí rád a často na Kubu, kam s sebou vozí i nadšence, kterým ukazuje ne tak známá místa. Jeho práce jsou k vidění do 26. března v pražské Le Palais Gallery na výstavě s názvem Pour Féliciter 2017.
Proč jste výstavu nazval Pour féliciter 2017?
Rád bych návštěvníkům popřál vše nejlepší do roku 2017 a domnívám se, že formou výstavy bych lidem snad mohl dát zážitek, který nemateriálně přinese čisté potěšení. Pro umělce je opravdová upřímná radost, když lidé z výstavy odcházejí s pocitem, že si něco nesou s sebou domu a mají nad čím přemýšlet. Vystavené práce jsem vytvořil během roku 2016 a některá jsem dodělával v letos v lednu. Název výstavy je zároveň přání a poděkování za zájem o mojí tvorbu.
A výběr výstavních prostor probíhal je?
Le Pallais Gallery je součástí hotelu, který je spojen s velkým jménem české umělecké scény Luďkem Maroldem, který ve vybraných nádherných interiérech vytvořil fresky. Celá budova je učebnicovou ukázkou stylu Belle Époque. Budova je opravdovou ozdobou Vinohrad. Hosté mají nedocenitelnou možnost v hotelových interiérech vidět naprosto úchvatnou, snad nespočítatelnou, sbírku děl slavného architekta a malíře Le Corbusiera. V celé budově je umělecká atmosféra, která v celé Praze nemá obdoby.
Už jenom to, že hotel má vlastní galerii, ve které se pravidelně po dvou měsících obměňují výstavy významných umělců současné scény je něco nevídaného. Musím se upřímně přiznat, že je mi ctí být v přímé konfrontaci s historií tak významné budovy.
Jiří Macht - Macht2První publikované fotografie vznikaly ještě na základní škole. V roce 1996 složil maturitní zkoušku na Střední výtvarné škole Václava Hollara a uspěl V roce 2003 studia na FAMU ukončil s titulem MgA. Vydal dvacet autorských kalendářů, převážně z cest (USA, Nepál, Tibet, Čína, Maroko, Austrálie, Nový Zéland, Tasmánie, Kuba, Thajsko, Evropa) a z cest s významným českým historikem umění PhDr. prof. Františkem Dvořákem po nejvýznamnějších galeriích a kulturních pamětihodnostech Evropy. Dosud má za sebou 30 autorských výstav a mé práce jsou zastoupeny ve sbírkách v Evropě, USA a Asii. |
Co na vaší výstavě návštěvníci uvidí?
Na výstavě budu mít více jak 30 prací. Rád bych připomenul mé fotografické kořeny z dob analogové techniky a ukázal fotku, kterou jsem pořídil před 25 lety na střední formát, která bude v dialogu s mojí současnou tvorbou. Čím dál více mě vzrušuje práce s olejem, akrylem a jinými technikami, kdy se fotka stává „pouhým“ nosičem něčeho, co mi umožní vyjádření se od samého základu mé umělecké dráhy.
Kdy jste se dostal k tomu, že se ve vašich dílech objevuje i nahé ženské tělo?
Na střední škole jsem měl čtyři roky figurální kresbu, kde nám pravidelně modelem seděly opravdu lehce asymetricky vybavené dámy, které nám klukům dost kazily pohled na ženy, tak jsem si ke své práci začal ženy, tehdy slečny vybírat sám. Vždy jsem chtěl ženám mojí tvorbou polichotit a snažil jsem se jakkoliv zakrýt jejich podvědomé nedostatky, až mindráky. Od studií na FAMU jsem téměř výhradně pracoval s přítelkyněmi, kdy v naší spolupráci bylo cítit hodně z našeho soukromí. Můj pohled na ženský akt se změnil v den, kdy mi pan profesor Dvořák poprvé v Uffizi ukázal obraz Zrození Venuše od Sandra Botticelliho.
Vážně až tak vás to zasáhlo?
Od té doby vnímám ženy jiným pohledem. Myslím, že renesanční mistři se nedají překonat, ale nechci nic vytýkat současným umělcům, jen by se občas měli zamyslet, jestli už to tady nebylo a neuměli to lépe. Z toho důvodu již téměř vůbec nepracuji jako dřív, čímž myslím klasický dokonalý černobílý akt, kdy je žena oblečená jen do šera až do tmy. Prostě už nechci tvořit to, co už bylo dávno vytvořeno a touhle cestou se to nedá překonat. Samozřejmě uznávám řemeslně dokonalou fotografii a myslím, že by si tím měl každý umělec projít a ovládnout tohle bohaté řemeslo.
Využití ženského těla ale ve vašich dílech vypadá netradičně...
V posledních asi 15 letech s aktem pracuji metodou dvou a více expozic tak, aby to absolutně stejně mohlo vzniknout analogovou technikou, s kterou jsem k podobným výsledkům docházel dříve. Zároveň záměrně divákům chci dávat pocit jisté náhodnosti vzniku, ale přitom mít vše do posledního detailu pod kontrolou. Kouzlo náhody miluji, ale důležité je jí ovládnout minimálně výběrem, kterému musím absolutně bez jakékoliv náhody věřit.
Čím dál více pracuji s porušováním naučených pravidel a přiznávám se, že je to přesně to, co mně v posledních letech na mé práci nejvíce vzrušuje a jiné maximálně irituje, ale já dělám umění s maximální pokorou a čistým svědomím. Často je mi vytýkáno, že k aktům přistupuji až moc puritánsky, ale domnívám se, že to tak má být, protože prvoplánově zveřejnit vše, aby lidé viděli do čeho jim nic není, to prostě necítím jako správnou cestu. Snad nezním jako náčelník dobrých mravů, ale akt má být v první řadě esteticky vyspělý obraz.
Od kdy se vlastně věnujete focení?
Do světa umění jsem pronikal vlastně už od dětství. Pak jsem chodil na Hollarku, kde jsem byl mezi opravdovými mistry kresby a malby. Možná i to byl důvod, proč jsem se záměrně přihlásil na FAMU, protože na UMPRUM, nebo Akademii jsem si nevěřil. Ono jedna věc je udělat zkoušky, ale druhá věc je obstát sám před sebou.
Je těžké se v dnešní době uměním uživit?
Abych řekl pravdu, tak je to těžké, protože všichni potřebujeme po všech stránkách fungovat. Nesnáším komunikaci, kdy mi někdo řekne částku, ze které nezaplatím ani desetinu složenek. Prostě buď někdo moje umění chce, nebo se musím omluvit. A to prosím, nemyslím ani trochu nafoukaně, což nejsem!
Jste v umělecké radě kulturního centra Pragovka Art District. Máte tam i svůj ateliér?
Pragovku mám rád. Snažím se být nenápadný a umělcům pomáhat, aniž by to bylo zřejmé. Doufám, že brzy v tomhle neobyčejném světě otevřu vlastní galerii, kterou mám již přislíbenou. Ateliér na Pragovce nemám, protože pracuji jinde, všude.
Tvoříte ale na několika frontách, prý navrhujete lidem interiéry?
Ano, velice rád je navrhuji. Vlastně se jen koukám po stěnách. Čím hezčí prostor, tím je to pro mojí fantazii větší výzva. Musím se přiznat, že je to opravdu náplň, kdy se můžu soustředit na něco, kdy se majitelům může stát krásná věc na celý život. Proto to dělám.
Také létáte na Kubu s Čechy a pořádáte tam kurzy focení. Prý nemáte rád slovo průvodce?
Nemám rád průvodce obecně. Kubu miluji a fotografům rád pomůžu. Mám na Kubě neopakovatelné lokality, které nikdo z Čechů nezná. Na těchto cestách si opravdu všichni užíváme doslova pohody.
Jste pražským rodákem, proslavily vás snímky ze světa, ale fotíte někdy i naši metropoli?
Prahu vnímám jako jedno z nejnádhernějších měst. Snažím si k fotografování Prahy udělat trošku odstup, abych se nenechal svézt její krásou někam, kde jen těžko zápasíte až s kýčem. Je to taková krásná žena, která je až božsky dokonalá a čeká na Vás s otevřenou náručí. Jen mi je často líto, jak málo máme kvalitní moderní architektury. Snad se to brzy změní.
Jaká zákoutí Prahy máte nejradši?
Nejraději mám Malou Stranu, kde se rád procházím po Petříně, na který mám nezapomenutelné zážitky. Nejraději začínám dole u Sokolovny, kam chodím na fotbal do našeho ÚFA klubu (Újezdová fotbalová asociace) a se mnou i herci, režizéři, zpěváci, střihači, zvukaři, producenti, malíři, fotografové a jiní umělci. Rád až ke Strahovskému klášteru, pak Nerudovkou dolu, kde si nikdy neodpustím navštívit jednu z nejprestižnějších pražských galerii MuMo.
Na Malé Straně jsem bydlel 5 let a moc jsem si jí užíval. Prostě Petřín, Kampa, Čertovka, příjemné kavárny, restaurace galerie. Také mám velice rád pohledy snad ze všech pražských věží. Tam se vždy vydržím dlouho dívat do městské krajiny.
