Jak začala vaše cesta coby delegátky do OSN?
Práci s dětmi a mladými lidmi se věnuji již od patnácti let. Byla jsem vedoucí na táborech, pomáhala trenérům tenisu, doučovala španělštinu. Dnes poskytuji bezplatné konzultace o přijímacích řízeních na zahraniční školy. Při studiu jsem se začala zajímat o mezinárodní vztahy a při stáži v Bruselu jsem měla možnost podílet se na přípravě konference, kde jsme upozorňovali zástupce evropských měst a krajů na nezaměstnanost mladých. Díky tomu jsem našla výzvu programu do OSN.
Jaké to bylo stanout prvně v OSN? A o čem jste tam přednášela?
Zákulisí této přední světové organizace jsem poprvé okusila již pár lety, kdy jsem se účastnila mezinárodní tematické soutěže konané právě v newyorském sídle OSN. Za svoji diplomacii “naoko” jsem tehdy získala ocenění, a když v sále zvolali moje jméno, tak jsem přemýšlela o tom, jestli bych uspěla i při skutečném jednání. A představte si, že se mi takové cti pak dostalo coby mládežnická delegátce. Měla jsem možnost znovu kráčet v prostorách OSN v New Yorku a Ženevě, tentokrát už v rámci oficiální české delegace. Měla jsem tam proslovy jménem České republiky, spolupracovala se Stálou misí ČR při OSN, organizovala přidružené akce... Vůbec nejsilnější zážitek ovšem nastal, když jsem měla možnost jednat o rezoluci týkající se mládeže a bylo mi umožněno do tohoto jednání zasáhnout přímo v OSN. Není vůbec časté, aby členské státy nechaly své mládežnické delegáty jednat. Ale naše ministerstvo ukázalo, že důvěřují schopnostem svých mladých lidí, a to mě samozřejmě velice těší.
V čem vaše práce spočívá?
Zastupuji českou mládež na mezivládní úrovni. Kromě výjezdů s delegací je součástí mého mandátu i předávání zkušeností mladým lidem u nás. Organizujeme různé besedy ve školách. Na nich studenti mluví například o tom, s čím nejsou spokojeni ve školském systému. Zjistili jsme tak, že studentům vadí přístup k vyučování založený na bezduchém opakování zapamatovaného učiva. Dávají najevo své obavy o pracovní uplatnění po škole, hovoří o nedostatku kvalitních brigád a praxí. Trápí je i špatný mezigenerační dialog. Padají také zmínky o špatném životním prostředí či o xenofobii.
Zúročila jste nějak zkušenost coby potomka první generace vietnamské komunity narozené v Česku?
Samozřejmě se mi můj původ v mnohém promítá do témat a postojů. Ve všech projevech v OSN jsem kromě participace (spolurozhodování) mládeže zdůraznila důležitost podpory a solidarity se znevýhodněnými skupinami, s menšinami. Tyto principy zahrnuji do svých školních besed, veřejných vyjádření a povzbuzuji studenty k dialogu. Vždy přitom zdůrazňuji univerzálnost lidských práv. Často to vyvolává živou rozpravu, která mne těší – a „nabíjí“.
Jak trávíte svůj volný čas?
Před necelými dvěma měsíci jsem se přestěhovala za prací do Bejrútu v Libanonu, takže teď poznávám novou kulturu, prozkoumávám jejich výtečnou kuchyni a učím se základům arabštiny. Navštěvuji kurzy francouzštiny a připravuji se na test ze španělštiny – oba jazyky jsem studovala a snažím se je aktivně využívat, abych je nezapomněla. Dříve jsem aktivně hrála tenis a na škole dělala atletiku, nyní ale jenom rekreačně běhám. A samozřejmě, pokud je to možné, tak nejraději cestuji. Můj dětský sen bylo procestovat celý svět; poslední dobou nicméně nejraději jezdím zpátky za rodinou a přáteli do Čech.
Patříte mezi potomky první generace vietnamské komunity narozené v Česku. Jak vás Češi vnímají?
Nesetkávám se ani tak s mýty jako spíše s předsudky a rasismem. Není ojedinělé, že se lidé v okolí nelichotivě vyjádří o mém původu. Jednou o mně začala negativně mluvit skupina mladíků, tak jsem se jich zdvořile zeptala, zda by nemohli ve své konverzaci pokračovat mimo můj dosah. Byli dost překvapeni a raději se přesunuli jinam. Jeden z nich pak za mnou přišel a za své kamarády se omluvil... Také se o nás často mluví jako o uzavřené komunitě. Ale znám mnoho případů, kdy tomu tak není. Třeba u nás doma se mluví česky, vaříme česká jídla, o Vánocích jíme kapry a díváme se na Popelku... Ta mladší generace Čechovietnamců, kteří se tu narodili, se do českého prostředí podle mě velmi dobře integrovala, a jsou pro společnost přínosem. Mnoho mladých Čechů vietnamského původu jsou úspěšní podnikatelé, fotografové, bloggeři, návrháři...
Vietnamská komunita je u nás velmi rozšířená. Proč tomu tak podle vás je?
Důvod je historický. Vietnamci byli zváni do Československa již od 50. let minulého století v rámci studijně-pracovního partnerství mezi tehdejší ČSSR a Vietnamem. Po roce 1989 pak přibyla možnost zde zůstat, což někteří učinili, a dnes jsme třetí nejpočetnější menšinou v České republice.
