Chcete mít hezčí fotky? Podívejte se, jak začít fotografovat

Maják nemá špičku, manželka hlavu a mezi vlnami jsou jen rozmazané šmouhy v plavkách. Přivezete si od moře a výletů po památkách devět set fotek, ale osm set jich je na smazání. Navíc se na většinu těch zbylých podruhé už nepodíváte. Takového kompostového ukládání na paměťovou kartu se chceme vyvarovat asi všichni. Pomůže nám s tím Jan Rybář, který je i držitelem prestižního ocenění Czech Press Photo za nejlepší novinářský snímek roku 2004.

Nejprve nás trochu vyvede z míry: „Nejdůležitější je vědět, kdy nefotit. Umět si uvědomit, že když je třeba mizerné počasí, je často skoro nemožné vyfotit úchvatný pohled na město, “ zdůrazňuje bývalý zahraniční reportér, který dnes mimo jiné pořádá fotografické kurzy pro veřejnost. Jenže počasí na dovolené si nikdo nevybírá. Jako my dneska. Máme šedivý, mrholící čtvrtek s minimem slunce.

Zapomeňte na automatiku

Petr v pozadí tvoří další vrstvu fotku a to je důležité: nemít na záběru jen prkennou postavu a věž. Fotka může být nakřivo, věž klidně ufiknutá, hlavně že je tam pohyb a více vrstev: Zita, Petr, turisté v pozadí a nakonec radnice.

Snímek s památkou: k Zitě se blížíme tak, aby vyplnila prostor. Do kompozice se snažíme narvat vše, co je kolem, klidně i člověka opodál, aby fotka měla dynamiku.

„Proto se naučte vnímat světlo a využívat ho,“ říká náš fotoprůvodce. Za chvíli uvidíme, že si můžeme vystačit s několika „lacinými efekty“, aby to našemu partnerovi nebo dítku v albu slušelo.

Hezké fotky se dají vytvořit i s jednoduchými zrcadlovkami, které dnes stojí kolem 12 tisíc. Úplně pro začátek: zapomeňte na plně automatický režim. To je ten symbol zeleného obdélníčku (nebo foťáku), který používá kdekdo. „Kámoši si koupí foťák za čtyřicet tisíc, a pak mi volají, že jim to neumí vyfotit ani rychle běžícího psa. Sebelepší automat neumí vyhodnotit situaci, a vy prostě musíte tušit, co se ve foťáku děje a mít nad ním kontrolu,“ tvrdí Honza Rybář. Proto jsme s ním tady v centru Prahy. S prsty na spouštích a očima na stopkách. 

Širokoúhle a zblízka

Prosklenou stříšku v pasáži Platýz v Praze má Honza Rybář rád. Hází takové hezké světlo, říká.

Fotku umí udělat každý. Většinou ale zcela zapomenutelnou. Honza Rybář ukazuje na asijského turistu, který ve Františkánské zahradě v centru Prahy fotí uměleckou plastiku z různých úhlů. „Tohle je přesně ten případ,“ zmiňuje – desítky zbytečných fotek. My se zpátky otáčíme ke kamarádce Zitě, která svolila, že si pro tento den odskočí ze svého indiánského baru na Žižkově a zahraje si na naši ženskou polovičku na pomyslné dovolené v Praze. Vybrali jsme místa, kde si každý čtenář může vše zkusit sám. Honzův veledlouhý seznam rad a tipů najdete i na jeho stránkách v textu 60 tipů jak začít fotografovat. Prvním snímkem dne je Zita zachycená před kostelem, který hraje roli jakékoliv jiné památky.

Honza nalepí oko na hledáček svého profi Canonu a začíná couvat. „Ještě couvám a couvám, abych tam měl celou postavu i kostel. Skoro každý to tak dělá, ale je to hrozná pitomost,“ vysvětluje. Cvak! Ukazuje na displeji, jak je Zita maličká a nevýrazná. „Jde přitom o nejdůležitější typ záběru! Jděte naopak blíž a ještě blíž a vůbec nezoomujte. Nacpete tam toho najednou víc,“ radí. Je to tak. Vyfocená manželka si díky tomu prohlédne zblízka dokonalost svého make-upu a vešel k ní i celý kostel. „Zase úplně zblízka ne!“ krotí Honza tendence strkat objektiv do obličeje. „Když chcete vyfotit portrét, to je druhý svět fotografování. Tam je klíčem naopak z blízka nefotit – chce to poodejít a hlavu fotografovaného si přitáhnout zoomem,“ ukazuje. Fotka to může být krásná: chybí jí ale často základní věc – atmosféra místa. 

Jasně, tohle není žádné čarování, ale rozhlédněte se kolem sebe, kolik lidí dělá špatně tato základní pravidla. „Fór je, jít při focení postavy s objektem tak blízko, abyste na snímek nasoukali několik vrstev děje za sebe.“ Hezky je to vidět na fotkách ze Staroměstského náměstí, kde je hlavní postavou Zita, zpovzdálí ji fotí Petr a za ním je vidět věž radnice s orlojem.

Hnusně, nebo královsky?

Snažíme se zachytit i mraky na obloze. Musíme přiblesknout, aby obloha nebyla bílá, ale s mraky.

Jan Rybář z Amaze.cz pořádá celodenní kurzy fotografování.

Říká se, že z podhledu se dámy nefotí, aby neměly dvě brady. „Ale můžeme, zvlášť když se na nás podívají jako teď Zita a vyjdou tím vstříc.“ Honza trochu přiklekne a objektiv foťáku se mírně nasměřuje k obloze. „Takhle dámu malinko zvedneme do nebe a ubude rušivých detailů, třeba lidí,“ dodává. U orloje díky tipu rázem mizí všudypřítomný příliv turistů čekající na pochodující apoštoly, tedy alespoň v hledáčku.

„Když máte dámu na snímku zabranou do půl těla, snažte se, ať je její hlava co nejblíž horní hrany obrázku. Nemělo by už nad ní být ani moc prostoru. Je to trochu školometské pravidlo, leč funkční,“ říká sympatický lektor, který vše vysvětluje názorně, srozumitelně a poutavě. „Na vejšku ne! Takhle to nefoťte, to bude hnusný!“ volá najednou na kolegu Petra. „Snažte se fotit na šířku, to je královský formát – prostě to skoro vždy dopadne lépe.“

Další tip: neumisťujte focenou osobu doprostřed snímku. Možné je to pouze tehdy, když nám vychází vstříc okolní dovolenkové kulisy: vlevo orloj, uprostřed Zita s hlavou v oblacích, vpravo dvě chrámové věže. Fajn, na chvíli nám dokonce zasvítilo sluníčko. Co když je ale schované za mraky? „No, není to ono,“ uznává Honza Rybář s tím, že by dnes nefotil. Samozřejmě má pro případ nutnosti další tip, který se ostatně hodí i na jasnější den. Zita si jde stoupnout pod strom do stínu větví. „Vidíte, jak se jí tady rozsvítily oči? Světlo je tady ve stínu rozptýlenější, výsledek se zlepší. Je to jednoduché pravidlo, když chcete třeba vyfotit dítě pro babičku,“ dodává. Jeho oblíbeným místem a tipem pro čtenáře je pasáž Platýz u Národní třídy. Ve dvoře je totiž u ústí průchodu průsvitná stříška, která výborně rozptyluje denní světlo. „Můžete tady fotit hezky jako v ateliéru,“ zmiňuje a rychle dodává: „To, co tu děláme, jsou rychlé oblbovačky, aby nám fotky vyšly hezky.“ Jak to myslí? „Když chci mít na fotce třeba i pěkné nebe s mraky, přinutím foťák, aby fotil tmavěji. A Zitu si přisvítím bleskem,“ vysvětluje. Prostě jde o základní triky.

Péčko nejen na dovolenou

Všimli jste si? Ošklivý stín ve tváři. Co jsme udělali špatně?

Ano! I tady musíme přiblesknout, i když je všude světlo. Osoba pod deštníkem pak nebude zahalena ve stínu.

Focení není umění, ale řemeslo, souhrn daných pravidel a samozřejmě i zkušeností. Za tím si Honza stojí. „Představa, že fotograf chodí s viržinkem po městě a sem tam něco vyfotí, to nefunguje. Záběr si musíte předem vymyslet,“ říká. Kvůli tomu třeba zrušil kurzy focení na Staroměstském náměstí: „Byly depresivní. Je smutné mít za hodinu se štěstím jednu dobrou fotku.“

Co dodat lidem, kteří se chtějí učit se svým fotoaparátem? Není ostudou používat mód s označením „P“, který najdete i na té nejjednodušší zrcadlovce. Jde o poloautomatický režim, který uživatele nechá více zasáhnout do nastavení fotoaparátu. „Odpor k péčku mezi uživateli vzniká jeho nepochopením. Abyste ho ale uměli používat, musíte znát i pár dalších čudlíků, například kompenzaci expozice,“ používá pro nás už poněkud tajuplnější termín, který je vysvětlen v infoboxu vpravo, stejně jako třeba ISO. Je škoda neumět ovládat foťák, když už ho máte, tak s chutí do toho. Užijte si hezkou dovolenou. I focení.