Protiatomový kryt Bezovka pod žižkovskou Parukářkou dokáže coby největší útočiště před bombami v Praze 3 pojmout až dva a půl tisíce lidí. Jeho údržba, i pravidelná prohlídka ostatních menších krytů v okolí, tedy není práce pro každého. Na denní světlo se téměř nedostanete, nemáte kolegy na pokec, není tu mobilní signál a ani na oběd se vám příliš nevyplatí z chladného bunkru vycházet ven. Pro Miroslava Nedvěda jde však o práci snů, kterou bude na podzim vykonávat neuvěřitelných čtyřicet devět let.
„Vyučil jsem se topenářem, a když jsem po vojně zjistil, že si moc nerozumím s partou, hledal jsem nějakou samotářskou práci. Dnes mám jen jednoho kolegu, se kterým se ale nepotkáváme. Moje práce spočívá v tom, dohlížet na to, aby v krytech vše svítilo a fungovalo. A někdy také, samozřejmě s asistencí policie, vyhánět nezvané hosty,“ usmívá se, zatímco procházíme spletitými chodbami do jeho kanceláře.
Nedvědův život v krytu109 Tolik tisíc hodin odpracoval v krytech Prahy 3. V říjnu tu bude 49 let, to odpovídá 13 tisícům pracovních dní. 4 Tolik ptáků tu dělá Nedvědovi společnost. Jde o korely, andulku a papouška. |
Společnost mu dělají papoušci
V potemnělé místnosti, která funguje také jako odpočívárna a dílna, nás vítá štěbetání andulek a korel. Ty tu létají u stropu na volno. „To je Bibi, Pinďa, Rychlík a Brambory. Dělají mi tu společnost spolu s rybkami tady v akváriu. První ptáky jsem tu před pár lety schoval potom, co jsem je zachránil od popelnice. Další nám pak darovali různí návštěvníci,“ dodává Nedvěd.
Ptáci spolu se zeleným akváriem fungují na správce krytu jako živá voda. Nedvěd je opravdový tvrďák, který je na tmu a samotu zvyklý. Najdou se však tací, kteří v bunkru nevydrží ani pár hodin. „Jedna partička tu chtěla kdysi na zkoušku strávit pár dní. Moc dlouho ale nevydrželi, prali se a experiment ukončili předčasně. Na psychiku mi asi pomáhá i fakt, že na rozdíl od nich můžu vyjít ven, kdy se mi zachce. Většinou jsem ale buď tady, nebo na obchůzce některého z bunkrů kolem,“ vysvětluje Nedvěd, jenž se po našem odchodu chystá zkontrolovat podzemí pod náměstím Jiřího z Poděbrad, kde je další protiatomový kryt.
Temná legenda
Za dobu, co Nedvěd v Bezovce pracuje, se tu odehrálo mnohé. Ať už šlo o skladování nejrůznějších surovin a techniky, nebo nácviky branné výchovy v šedesátých letech. Školní exkurze se zde tehdy střídaly jako na běžícím pásu. Není proto divu, že má Bezovka také svou vlastní městskou legendu. „Ztratil se tu devítiletý chlapec. Někde v krytu se schoval tak dobře, že ho nikdo nenašel,“ vypravuje Nedvěd, který pravdivost příběhu prý nemůže posoudit. Tehdy tu ještě nedělal. „Učitelka si děti špatně spočítala a tehdejší údržbář měl dovolenou. Na tehdy černě vymalovaných zdech se pak našly škrábance od nehtů,“ doplňuje Nedvěd.
Protiatomový kryt Bezovka byl vybudován v letech 1952 až 1960. Dodnes se pronajímá přibližně polovina jeho plochy pro soukromé účely. Je tu muzeum věnující se studené válce, část využívá policie. „Policajti si představovali, že si tu budou třídit fanoušky, když se jich někde hodně sepere. Nedošlo jim ale, že to tu není moc praktické. Není tu signál, teplo ani dostatek světla,“ míní Nedvěd.
Bezovka patří mezi sedmi sty pražskými kryty k těm největším. Jedenasedmdesátiletý Nedvěd tu podle svých slov už zapustil kořeny, a nevyhodí-li ho, bude tu pracovat, dokud zdraví dovolí. Svět venku se podle něj beztak za dobu, co tu je, změnil k nepoznání. „Dřív jsme od vchodů odháněli děti, které si tu neukázněně hrály. Dneska jsou všichni doma u mobilů a počítačů,“ uzavírá Nedvěd.
