Člověk musí občas alespoň z dálky zahlédnout dno, říká Marek Ztracený

Slyšela jsem, že ač jste spíš klavírista, složil jste nové písně na kytaru?

Piano mám pořád hodně rád, ale teď jsem přilnul ke kytaře. Ale je to taková malá lež, protože já na kytaru neumím. Jen pár akordů, ale tvářím se, že ano, a lidi mi to kupodivu věří. (smích) Nacházím s ní ale jiné postupy, jak skládat, a trochu si na tom teď ujíždím. K pianu se samozřejmě vrátím, hned na jaře při Petrof tour.

Nad čím přemýšlíte při výběru skladeb na desku?

Písničky si dávám do šuplíku, jsou v nich třeba problémy, které aktuálně řeším, ale nemám s kým. Takže některé vytáhnu, podívám se na ně znovu a nahrajeme je. No, některé zase ne.

Na desku Pády se dostalo kolik písniček ze šuplíku?

Vlastně žádná z těch nových. Před nahráváním desky jsem všechny zahodil a složil jiné. Prostě někdy nastane doba, kdy se vám skladby ohrají. Mně se to stalo těsně před tím, než jsme je měli nahrát. (smích)

Není škoda zahodit svou práci?

Je, těch písniček, co už zmizely, je opravdu hodně. Nikdy jsem nechtěl zpívat cizí tvorbu ani aby moje písně zpíval někdo jiný. Ale pak jsem udělal duet s Martou Jandovou a s Jankem Ledeckým a začalo mě to bavit. Teď uvidíme, jak to bude do budoucna, možná bude i deska duetů...

V singlu Pády zpíváte o pádu z oblaků, zažil jste ho někdy?

Písnička je vyloženě zamilovaná, ale dá se to přebrat i do života. Určitě zažil, myslím, že člověk musí občas alespoň z dálky zahlédnout dno, aby pochopil, že jde špatným směrem. U mě to bylo před pár lety, kdy jsem měl pocit, že mě nikdo nemá rád a okolí jde proti mně. Pak jsem si uvědomil, že není možné, aby celý svět byl proti mně. Poprvé jsem se zamyslel, jestli nedělám něco špatně já. Opravdu si myslím, že cesta nahoru není tak těžká jako ta dolů, to známe všichni.

Naopak v některých textech jste trochu přitvrdil...

Narážíte na verš „náhoda je blbec a smrt je kráva“? Ten mi ale přijde jako jeden ze silnějších momentů mé tvorby, vážně. Třeba hodně rádií nechtělo hrát ani Sex s ex, že je to sprosté. Nedávno jsme hráli v jedné televizi, kde nám řekli, že o sexu takhle zpívat nemůžeme, tak jsme udělali takovou lehčí verzi „Já mám rád les, káně a pes“. Doufám, že lidé pochopili, že je to nadsázka.

Sex s ex je, řekněme, jen rýmovaným nápěvem, přesto si vás díky ní lidé pamatují. Na nové desce máte jednu podobnou – píseň Stává se to i v lepších rodinách. Je o ranním návratu muže v podroušeném stavu domů k ženě. Nebojíte se, že opět převálcuje u posluchačů písničky s hlubší tematikou?

Sex s ex mi lidé okolo – do posledního – rozmlouvali, ani kluci ji moc hrát nechtěli. Ale nakonec jsem ji prosadil a jsem za to rád, protože jsme se díky ní odpíchli. Písničku Stává se to v lepších rodinách mě hrozně baví hrát. Víte, nejde do lidí pořád tlačit jen důležité věci, u kterých musí přemýšlet, lidé si chtějí i odpočinout. Toto je přesně typ té písničky. Nejde být jen vážný, proč chvilku nepsat i o tom, co se v životě stává?

V hudebním životě nastala u vás i další novinka, máte jiného bubeníka. Proč Lukáš Boho odešel?

Jsem z toho smutný, ale s Lukášem jsme si užili fajn společná léta a dost nám přinesl. Pak u něj ale v životě nastala změna a my potřebovali energii, kterou jsme našli jinde. Na desce se ještě s námi podílel, teď jde život dál.

Toho aktuálního bubeníka jste hledal přes Facebook, to se tak dneska dělá?

Měli jsme nějaké své tipy, ale přes Facebook přišlo osmdesát nabídek. Z toho jsme vybrali deset a pozvali je na zkoušku. Martin Bock, který nakonec s námi hraje, je původem metalový bubeník. Od začátku zkoušek jsem na něj sázel a sedli jsme si ve všech směrech.

Ptali jste se ho, jak napadlo metalového bubeníka se přihlásit?

Říkal, že nás slyšel hrát v Sokolově na koncertě a že se mu to líbilo, ačkoliv to není úplně jeho šálek čaje. Ale radši se ho na to moc neptáme, aby si to ještě nerozmyslel. (smích)

Jak dlouhou dobu jste mu dali na zkoušení?

Vůbec, první koncert hrál asi dva dny po tom, co jsme si plácli. Koukal jsem na toho drsného týpka, jak v tom plave a potí se... Snad to lidé nepoznali. (smích)

Když jsme u sociálních sítí, jste poměrně sdílný i s fotkami se synem a vůbec ze života. Vyplácí se být tak otevřený?

Mé okolí ví, že syna bych nikdy nepoužil v rámci nějakého proma a že ho svým způsobem nechci ukazovat, ale někdy mám záchvat pýchy a štěstí, protože je strašně šikovný a milý. Takže se chci prostě pochlubit. Nestává se ale, že by ty fotky byly v bulváru, všichni vědí, jaký na to mám názor, a respektují ho. Moc to neberu jako fanouškovský profil, mám radost, když je na příspěvky odezva a baví mě ji číst, občas je to i inspirativní.

Své fanoušky tam taky žádáte o hlasy do ankety Český slavík. Názory na ni se různí, jaký je ten váš?

Ať je to jakkoliv, díky bohu, že taková anketa je. Navíc kde jinde je dneska prostor naživo v televizi zpívat? Ne že bych Slavíka považoval za něco, co rozhoduje o kvalitě, ale vlastně bych docela stál o to tam uspět.