Akce pokračují
|
Jak vás napadlo zpracovat toto téma?
Ze strany žáků vzešlo přání, že chtějí hrát představení, které se bude týkat vážnějšího tématu. Doposud jsme totiž tvořili kusy, které byly spíš komediální, věnovali se divadelní improvizaci. Přirozeně pak došlo na téma 2. světové války, protože někteří z nich zrovna četli knihy, které se v tomto období odehrávaly. Nakonec jsme zvolili novelu Arnošta Lustiga Zloděj kufrů, která je příběhem téměř čtrnáctiletého Ludvíčka a o něco mladší Markétky, tedy vrstevníků mých žáků.
Mělo na výběr tématu vliv i to, že je Terezín blízko vašich Litoměřic?
Blízkost Terezína je něco, co člověka více či méně určitě ovlivňuje. Pro nás to bylo výhodou – v tom smyslu, že jsme mohli navštívit expozice památníku a přemýšlet o tom, v jakých konkrétních místech se Lustigův příběh mohl odehrát.
Nebylo složité žákům vysvětlil téma hry a souvislosti té doby?
Naopak – od začátku je téma zajímalo, přemýšleli o něm, ptali se. Dívali jsme se společně na záznamy rozhovorů s pamětníky, hraný film Transport z ráje, který je také natočený podle Lustigovy povídkové knihy.
Jak na hru žáci reagovali?
Mám pocit, že je to pořád baví. Jsou rádi, když diváci odcházejí z představení a dál o něm přemýšlí. A naše inscenace není jen o době holocaustu, ale především o tom, co člověk prožívá, když z kamarádství vzniká první láska. Jak říká Lustig: „To zázračné, co obohacuje člověka.“
Hra je prý neobvyklá svým jevištním uspořádáním...
Divadelní prostor je uspořádaný do arény, takže diváci sedí po obvodu kruhu a uprostřed se hraje. Celé to navozuje atmosféru intimity a zároveň uzavřenosti, obklíčení – nemožnosti z kruhu uniknout stejně, jako nebylo možné dostat se z ghetta svobodně ven.
