Jaké měla paní Milada Horáková rodinné zázemí?
Naprosto dominantní silou byl její otec Čeněk Král, český vlastenec, velký příznivec osobnosti a politiky T. G. Masaryka. Dokonce prý nosil i masarykovsky zastřižený plnovous. Milada doma odmala sledovala jeho občanskou a politickou angažovanost. Jít demonstrovat bylo u Králů normální.
Co víme o mládí Milady Horákové?
Už velmi záhy měla svou hlavu. Proti nesouhlasu svého otce, který roli žen přeci jen chápal trochu staromódně, si už jako desetiletá dívka prosadila, že půjde na lyceum. Na gymnáziu se pak poprvé dostala do „křížku s režimem“, tehdy tím rakouskouherským. Na jaře 1918 se zúčastnila prvomájového průvodu a u tehdejších kasáren v jeden okamžik vykročila z davu a podala květiny vojákům. Podle policie tím ale podpořila jejich odpor k návratu na frontu první světové války. Za tuto „provokaci“ byla vyloučena ze školy, naštěstí mohla ve studiu pokračovat a dokončit ho na jiné škole.
Jak „dcera vlasti“ vkročila do zrozené Československé republiky?
Milada Horáková byla – v tom nejlepším slova smyslu – nesmírně občansky angažovaná. Nikdy neměla „jen“ své zaměstnání, vždy měla řadu dalších aktivit. Konkrétně za první republiky pracovala na sociálním úřadu hlavního města Prahy, kde byla kromě jiného u dokončení mohutného komplexu sociálního ústavu v Praze-Krči, obecně známého jako Masarykovy domovy (dnes Thomayerova nemocnice). Vedle toho byla aktivní v Československém červeném kříži, kde spolupracovala s předsedkyní Alicí Masarykovou, dcerou prezidenta. A zcela zásadní byla účast Milady Horákové v emancipujícím se československém ženském hnutí. Ještě jako studentka práv se Milada v roce 1923 seznámila s jeho zakladatelkou, předsedkyní Ženské národní rady, senátorkou Františkou Plamínkovou. Plamínková, kterou za války zavraždili nacisté, si Horákovou vybrala jako svoji nástupkyni, a Horáková se po válce skutečně stala předsedkyní Československé rady žen.
V roce 1927, ve svých pětadvaceti letech, se provdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma. Roku 1933 se jim narodila jediná dcera Jana. Jak Horáková kloubila práci a soukromí?
Přes svoje velké vytížení se vždy snažila udělat si čas na rodinu, na manžela a na dceru Janu. Nebylo to jednoduché. I z jejích vlastních vzpomínek víme, že si trochu vyčítala, zda dceru kvůli své práci nezanedbává. Nicméně, jak vzpomíná sama dcera Jana, jakmile byla příležitost být s rodinou, tak to matka využila. Někdy spojovala věci pracovní i rodinné. Například po válce, když byla poslankyní za národní socialisty v jižních Čechách, tak tam jezdila celá rodina. Jeden den víkendu trávili spolu, druhý se Milada vypravila za svými voliči.
Než se dotkneme poválečných let, podívejme se prosím na dobu německé okupace.
Společně s manželem Bohuslavem Horákem se hned zapojili do protinacistického odboje. V Petičním výboru „Věrni zůstaneme“ se podíleli na přípravě poválečné, československé ústavy. V srpnu 1940 je zatklo gestapo, po tvrdých výsleších strávili Milada a Bohuslav Horákovi do konce války bezmála pět let v německých věznicích a pracovních táborech.
Po válce byla Milada Horáková kritičkou lidových soudů, monitorovala ji StB. Do jaké míry se snažila vycházet s nastupující a po únoru 1948 nastoupivší mocí?
Do února byla aktivní jako poslankyně, jako předsedkyně rady žen a ještě v některých dalších funkcích. Komunistický puč byl ale samozřejmě zásadním zlomem, po smrti Jana Masaryka složila poslanecký mandát a ze všech ostatních pozic ji okamžitě vytlačili komunisté. Stejně jako za nacistů se ovšem Milada Horáková nehodlala a nedokázala s nesvobodným režimem smířit, a na rozdíl od řady jiných lidí zároveň odmítla odejít z Československa. Věřila, že komunismus je dočasný, stejně jako byl nacismus. Pokusila se organizovat vnitřní politický odpor a jeho propojení s exilem. Komunisté ji za to zavraždili.
Co víme o jejím zatčení?
Manželé Horákovi se naposled viděli 27. září 1949 dopoledne, kdy se rozloučili na Václavském náměstí s tím, že se k večeru sejdou doma. Milada šla do práce, do kanceláře v Masné ulici, kde byla několik hodin později zatčena komunistickou policií. Přibližně ve stejné době přišla policie k Horákovým domů zatknout Bohuslava, který tam už byl s dcerou Janou. Díky nepozornosti policistů se Horákovi podařilo proklouznout do zahrady u domu, kde bydleli. Utekl, skrýval se u známých a o několik týdnů později se mu podařilo překročit hranice do západní zóny v Německu. S dcerou Janou se znovu setkali až za sedmnáct let a o smrti Milady se Bohuslav dozvěděl z rozhlasu v utečeneckém táboře Valka u Norimberka.
Co pro ni bylo ve věznici nejtěžší?
Zatímco nacisté Miladu Horákovou mučili fyzicky, komunisté ji ve vězení týrali spíše psychicky. Odmítali jí sdělit jakékoli informace o její rodině, o dceři Janě či manželovi Bohuslavovi. Snažili se ji vydírat náznaky, že její manžel byl zabit a že Jana by mohla být dána na převýchovu do zcela cizí rodiny. Za devět měsíců věznění jí nepovolili ani jednu návštěvu, ani korespondenční styk. Jana s tetou a strýcem se s ní mohli rozloučit až poslední večer před vykonáním rozsudku. Podle informátorky, kterou komunisté na Horákovou ve vězení nasadili, ji skutečně nejvíce trápilo a týralo, že neměla zprávy o své rodině.
Naznačte prosím náladu v zemi v době vyřčení trestu smrti...
Součástí vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými byla mohutná propagandistická kampaň, organizovaná přímo ústředím komunistické strany. Její součástí byly rezoluce od občanů za co nejpřísnější tresty, které zřízenci během procesu v koších přinášeli přímo do soudní síně. Rezolucí, které posílaly na příkaz a za režie komunistů i školní dětí, se sešlo více než 6300. Mohutnou propagační kanonádu samozřejmě vedla i média, noviny a rozhlas, a organizovaná byla i účast „lidu“ přímo v soudní síni. Prověření zástupci pracující třídy byli přiváženi autobusy z celého Československa. Odkud se ozvalo jen několik osamělých, statečných hlasů na obranu Milady Horákové. Zdaleka více jich přišlo ze zahraniční, od spisovatelů, politiků nebo také od Alberta Einsteina.
Jak se odvíjel život manžela Bohuslava a dcery Jany?
Od chvíle, kdy Bohuslav Horák uprchl před zatčením, uběhlo takřka sedmnáct let, než se znovu setkali s dcerou Janou. Bohuslav žil v exilu, nejdříve v Německu a od roku 1954 ve Washingtonu, kde pracoval pro americkou tajnou službu. Jana žila v Praze u svých příbuzných, u tety a strýce – manželů Věry a Josefa Tůmových. Komunisté jí „milosrdně“ dovolili dokončit gymnázium, na vysokou školu – konkrétně na medicínu, kam chtěla jít i kvůli přání své matky – však už nemohla. Vyučila se jako zubní laborantka a v tomto oboru až do svého vystěhování za otcem do USA v roce 1968 pracovala.
Jak paní Jana Kánská reflektuje strašnou nespravedlnost, která na celou její rodinu dopadla?
Paní Kánská ráda vzpomíná na chvíle, když ještě v létě 1949 trávila s rodiči poslední společné prázdniny v Rožmberku nad Vltavou, na to, kdy ji matka ještě v sezoně 1948-1949 doprovázela do tanečních. Nebo na dětství, kdy s otcem před válkou chodili na pravidelné nedělní procházky do města. K justiční vraždě své matky se Jana Kánská vyjadřuje úsporně, věcně, až s určitým odstupem – ale to je pro ni samozřejmě jediná možná cesta, jak o těchto věcech s jinými lidmi mluvit. A v tomto smyslu ani nemluví o nějaké „křivdě“ nebo „nespravedlnosti“, rozhodně se nelituje. Samozřejmě podle mě ovšem ví, že osud jejích rodičů hovoří sám za sebe. Nacisté se je pokusili zničit, ale až komunistům se to „povedlo“. Ona sama si vybudovala vlastní nový domov v USA, s manželem Karlem Kánským (který loni zemřel) vychovali dvě děti a mají tři vnuky.
Přibližte, co bylo při práci na knize nejsvízelnější, k jakým novým faktům jste se propracoval?
S Janou Kánskou jsem se, troufám si říct, nejdříve skamarádil, než přišel nápad na knihu. A to bylo vlastně nejtěžší, když někoho dobře znáte, přijde vám už nevhodné vystavovat na veřejnost jeho soukromí. Rozhodující ovšem bylo, že sama Jana Kánská chtěla, aby byl známý i příběh jejího otce. Jeho strojopisné paměti, které psal v šedesátých letech ve Washingtonu a které mi dala laskavě k dispozici, před tím ještě nikdy nebyly takto široce citovány – takže to je, myslím, jeden z nových přínosů knihy. Zároveň jsou tam i nové poznatky z materiálů StB, i když tím jsem záměrně šetřil, v principu je to hnusný, šmíracký zdroj. Na druhou stranu si o to více cením, kolik informací mi o sobě a o rodičích řekla Jana Kánská. V tom je, myslím, ta kniha nejcennější.
Strážce streamu
