Do Nižboru mu přijela fandit manželka s dětmi a tchánem. „Vždy jsem jim básnil o občerstvovačkách na téhle stovce, tak jsem chtěl, aby to viděli na vlastní oči,“ tvrdí s nadšením závodník.
Po předchozích zkušenostech věděl, že si s sebou do běžecké vesty nemusí brát k jídlu skoro vůbec nic. Podle jeho slov to i v letošním ročníku bylo až neuvěřitelné.
„Vypadalo to, jako když přijedete k někomu na oslavu. Čerstvé koláče, omelety, toasty, pivo, kola, čaj. Protože jsem byl přeslazený, dal jsem si jednou dokonce i utopence,“ popisuje chvíle, kdy se dá zapomenout na bolest a kilometry, které má závodník ještě před sebou.
26. Pražská stovka
|
Nejzajímavější úsek byl podle jeho pocitů okolo Křivoklátu. „Byl jsem tam zrovna v době, kdy se začalo rozednívat. Nekonečný mi naopak připadal výstup na Plešivec za Berounem. Trápit jsem se začal přibližně kolem Svatého Jana pod Skalou. To jsem ale ještě běžel. Za Černošicemi jsem už musel v kopci na chvíli zastavit, pak střídat běh s chůzí,“ mluví o úsecích, kde mu bylo hej, a kde naopak ouvej. Na prosincový závod se připravoval od září. To naběhal v pomalejším tempu kolem 40 kilometrů týdně. V říjnu a listopadu už zvýšil kilometráž. „Manželka mě podporovala, běhal jsem třikrát týdně kolem třiceti kilometrů, vždycky v úterý, ve čtvrtek a v neděli. Trénoval jsem od sedmi večer. Zabralo to kolem tří až čtyř hodin. Dobře se mi běhá v přírodě, nemám rád beton ani asfalt. Mám už jen dvě trasy, takže to tam znám a mohu běhat i bez čelovky,“ poznamenává s tím, že je rád, že se mu podařilo závod dokončit za 22 hodin 47 minut. Z 240 startujících skončil na 61. místě. Do cíle dorazilo 190 soutěžících, 51 nedokončilo.
Organizace závodu byla doslova rodinná. „Nikdo si tam na nic nehraje, hlavně organizátoři jsou fantastičtí. Není to prostě komerční akce. Navíc člověk nemusí být ve stresu s časem, závod je možné dokončit podle vlastního tempa, bez limitu,“ poznamenává Honza, který tvrdí, že si teď od běhu zase dá na chvíli pokoj.
