Jste táta na plný úvazek, kočárek a motorčičku máte skoro přirostlé k rukám...
Jojo, a myslím, že Vincek a Rozárka ze mě udělali lepšího člověka. Svoje děti zbožňuju a věnuju se jim, co to jen jde – a to jsem typ chlapa, který bývá docela rád sám.
Inspirují vás děti ve vaší tvorbě?
Spíš bych řekl, že jsem si přestal vybírat, co chci a nechci dělat. Beru všechno, na co stačím.
A co geny? Budou děti po tátovi?
No, Vincent moc rád kreslí, chodí i na hodiny kreslení, tak uvidíme, co se z něj vyvrbí – má čtyři a půl roku. Ale byl bych rád, kdyby mu to vydrželo. A Róza (budou jí v říjnu dva roky) je ještě moc malinká, ta vypadá spíš, že by mohla být pohybově nadaná.
Jaké jste měl dětství vy?
Bylo bezvadný. Nenesu si žádné trauma, aspoň pokud si pamatuju. Nebo jsem to třeba vytěsnil.
Co jste poslouchal?
Doma hrála muzika často, pamatuju si hlavně Queen, Beatles, Michaela Jacksona a Europe. Pak na začátku devadesátek jsem čuchnul ke Guns n’ Roses a to mě poslalo na úplně jinou cestu. Pokračovalo to Nirvanou, Metallikou a pak jsem uslyšel Panteru a bylo rozhodnuto.
Takže kytary, energie, drsnější akordy...
Jo, metal se stal mou neodmyslitelnou součástí. Časem přišla moje první kapela Hecatomb, pak Smashed by dozer a potom jsme založili Atari Terror, což byl velkej zlom. Najednou jsem byl uvnitř klubové scény, kam jsem vždycky chtěl patřit.
A před šesti lety jste začal vystupovat s Kurtizánami z 25. Avenue...
Jo, na ty jsem jako kluk chodíval a tiše záviděl. No a pak mi jednoho dne zavolal jejich frontman Tomáš Vartecký a já do těch Kurtizán nastoupil.
Co je v kapele nového?
Teď jsme – po 11 letech – nahráli desku Honzíkova cesta ve studiu Sono se zvukařem Milanem Cimfem. Čekáme, až se smíchá a půjde ven někdy na podzim. Myslím, že je to dost dobrá deska. Trochu se zvukově vrací ke staršímu soundu, je syrovější, silovější, míň načančaná a tvrdší.
Na Honzíkově cestě se podílíte i výtvarně, čímž se dostáváme k druhé, možná ještě zajímavější náplni vašeho uměleckého života...
Odmala jsem kreslil, chodil do lidušky, pak se hlásil na Hollarku, na kterou mě nevzali. Až nedávno mi máma říkala, že to nebylo kvůli tomu, že bych byl špatnej, ale kvůli deváté třídě, která se tenkrát zase zaváděla. No a tak jsem se nějak urazil a šel na hotelovku, dokonce jsem dělal i číšníka...
Ale nakonec to dobře dopadlo...
Začal jsem zkoušet grafické programy a časem mě to začalo živit. A jednoho dne jsem měl sakramentské štěstí. Potkal jsem Tondu Salvu, vývojáře pedálů (nášlapná krabička, kterou kytarista kouzlí zvukové efekty – pozn. redakce), udělal s ním jeden kousek, načež mě seznámil s Davidem Karonem, majitelem americké firmy KHDK, kterou spoluvlastní právě s Kirkem Hammettem z Metalliky. A už to jelo.
Kam to „dojelo“?
Pro KHDK dělám jak designy pro sériovou výrobu, tak kousky na míru, které upravuju u sebe v garáži frézama a kyselinou. Mimo Kirka má garážovej pedál ode mě i Robert Trujillo z Metalliky, Joe Duplantier a Jean-Michel Labadie z Gojiry, Justin Chancellor z Tool, Gary Holt ze Slayer a Exodus, Cesar Soto z Ministry. Dělal jsem design i pro Iana Scotta z Anthrax, Matta Heafyho z Trivium nebo třeba Davida Ellefsona z Megadeth.
A kam vaše tvorba „jede“ nyní?
Teď se vyvíjí pedál pro jednu obrovskou legendu a já asi nesmím říct, o koho jde. Ani to nechci zakřiknout. Když to vyjde, bude to mega zářez.
Strážce streamu
