Po půlnoci se stanice metra Florenc pomalu vyprazdňuje. Hlášení o tom, že žádný vlak už nejede vyhání i zbytek cestujících. Dveře do světa venku se zavírají, ty druhé do neznámého světa metra, kam cestující běžně nesmí, se pro čtenáře Metra exkluzivně otevírají.
Fotogalerie |
Za nimi procházíme dlouhou chodbou lemovanou dveřmi, které náš průvodce Milan Petráček z provozu tunelů postupně otevírá. Některé skrývají zabezpečovací zařízení, které umí zastavit třeba metro jedoucí velkou rychlostí, jiné místnost s technikou, prostřednictvím které spolu stanice metra v podzemí komunikují. Dlouhá chodba vede až k měnírně, odkud jsou napájeny vozy metra i světla nebo eskalátory.
V metru je myšleno na všechno, a další místnost je proto akumulátorovna či "baterkárna". Je tu možná stovka akumulátorů velikosti běžné autobaterie, všechny nabité s jediným účelem, kdyby vypadl přívod elektřiny, vydržela by světla ve stanici i v tunelech a další důležitá zařízení svítit zhruba hodinu a půl. "Do té doby by odsud stihli všichni odejít a i po vybití baterek by se za chvíli rozsvítil ještě další nouzový zdroj," popisuje Petráček složitý a důmyslný systém jištění ve stanici.
Úplně nejníže, pod stanicí se skrývají jímky na vodu, které jsou rozděleny na fekální a nefekální. Podobných je v pražském metru 465. Z nich vytlačují čerpadla vodu i splašky zpátky do kanalizace. Systém čerpadel ale hravě předčí strojovna eskalátorů. Zatímco v jiných stanicích už byly vyměněny za modernější, na Florenci jsou to ještě pořád stroje ruské, tedy přesněji sovětské výroby. Jen na promazání eskalátorů je potřeba každý měsíc zhruba čtyři sta litrů řetězového oleje, který pomalu a pravidelně odkapává z mazacího zařízení.
Další zastávkou je tunel, kterým do stanice přichází nebo případně odchází vzduch. Složitý systém obřích větráků mi připomíná některé scény z hollywoodských filmů. Čekám, že odněkud vyskočí hrdina a zachrání dívku svého srdce před pádem mezi lopatky větráku. Ale nikde nikdo. Větráky jsou vypnuté a ticho stanice v noci nic neruší. Chodbu za větráky zakončuje pět metrů široký a 45 metrů vysoký kiosek, vlastně takový dlouhý komín, který končí až na povrchu.
Během provozu se tudy nasává nebo vydechuje vzduch, v případě potřeby by tudy po žebřících mohli prchat i lidé. Vzduchotechnika stanice je ale mnohem složitější. V některých vybraných stanicích v zimě vhání teplý vzduch a v létě jinde funguje jako klimatizace. Celý objekt hlavního větrání chrání bezpečnostní dveře. Vnitřek kiosku je chráněn proti průsakům svařenými železnými plechy, natřenými protikorozním červeným nátěrem.
Část podzemních prostor, slouží i civilní obraně. Je myšleno na přívod vzduchu, vody i na to, kam by si lidé v podzemí mohli dojít na toaletu. Za plechovými dveřmi v jednom z tunelů se skrývá sociální zařízení.
Zvláštní pocit je i procházka přímo v tunelech. Teprve když v nich stojíte, uvědomíte si, že se jedná o majestátní prostory. Při až osmdesátikilometrové rychlosti soupravy totiž z nich člověk vnímá jen oranžové šmouhy kabelů. Po uzavření metra a vyzkratování tudy jezdí jen služební vlaky. Jako například mycí souprava tunelů, tunelový vysavač, kompresory nebo lešení. Ty slouží k údržbě tunelů a kolejí. Jejich kralování v tunelech ale končí před čtvrtou hodinou, kdy se opět zapne proud v přívodních kolejnicích a vrací se na tratě metra soupravy s cestujícími.