Čím jste chtěla být jako malá?
Bavilo mě psaní, takže jsem chtěla být novinářkou jako April O’Neilová z Želv Ninja. A pak tlumočnicí, když jsem v zásilkovém katalogu viděla krásnou sadu cestovních kufrů. Tak jsem vystudovala žurnalistiku a začala i tlumočit. Přitom jsem ale zjistila, že chci raději mluvit sama za sebe než opakovat slova někoho jiného.
Kde čerpáte inspiraci?
V tom, co jsem zažila a žiju. Mám štěstí na krásný a zajímavý život, který je bohatý na zážitky.
O čem je vaše nejnovější kniha Návrat z pískoviště?
Je to ilustrovaná knížka, která na každé stránce zachycuje nějakou vtipnou situaci, kterou jsem zažila jako čerstvá i pokročilejší máma. Třeba když jsem celá načančaná jela v tramvaji a nějaká cizí paní mě upozornila, že mi to sice moc sluší, ale mám komplet poblinkaná záda od miminka. Nebo když s plnou pusou čokolády na „Co to papáš, maminko?“ odpovídám dceři provinile a vychytrale: „Nic!“ Která máma tohle nezažila?
Proč jste se rozhodla téma mateřství zpracovat?
Babička nám často a ráda vyprávěla, co zažila, když byla malá. Společné zážitky někdy kreslila jako jednoduché obrázky. Máma nám pak psala dětské deníčky plné legračních situací a hlášek, které se sestrou dodnes opatrujeme jako oko v hlavě. I já jsem chtěla tohle období zachytit, pro sebe, pro dceru, a jak to vypadá, i pro ostatní rodiče.
Jak na ztvárnění situací ze života novopečené matky reagují čtenáři?
Nejčastěji se mi dostává nadšené reakce, že jsem popsala přesně to, co se děje i ostatním. Nejdřív jsem myslela, že kreslím jen svoje zážitky, ale ukazuje se, že tyhle situace jsou univerzální a většina rodičů se v nich pozná. U Návratu z pískoviště se smějí jak rodiče v mém věku, tak generace prarodičů. Ti u knížky rádi vzpomínají, jak tohle všechno taky zažili.
Co pro vás bylo s příchodem miminka nejtěžší?
Když jsem asi po týdnu doma z porodnice celá orvaná kojila, najednou mě napadlo, že už navždycky budu jen kojit. A mezitím se zoufale pokoušet se najíst, umýt a vyspat. Na chvíli jsem se strašně vyděsila, že takhle to bude až do smrti a já už nikdy nebudu já.
Kromě psaní a ilustrování pracujete v tetovacím studiu a zajímáte se o tělesné modifikace. S jakými největšími mýty na toto téma se setkáváte?
Že tetování, piercing a tělesné modifikace jsou projevem psychické nemoci, sebezraňování nebo je lidi dělají proto, že je vzrušuje bolest. Nejčastějším důvodem je ale to, že se člověku zdobení těla líbí, případně pro něj nese určitý význam. Transformační, rituální, spirituální a někdy až magický. Nejde o nic nového, jako lidstvo se zdobíme, a to včetně tetování a piercingu, minimálně pět tisíc let. To, co vidíme na ulicích, je moderní podoba. Na tom proměňovat, přetvářet a zdobit svá těla nás stále něco přitahuje.
Tetujete také sama?
Zatím netetuju, ale protože kreslím a v tetovacím studiu pracuju už patnáct let, tak nějak se nabízí, že se do toho jednou pustím.
Změnilo se vnímání vašeho těla během těhotenství?
Dřív jsem svoje tělo vnímala hlavně skrze to, jak vypadá, jak bych chtěla, aby vypadalo, jak se k němu ostatní lidé vztahují a hodnotí ho. V těhotenství jsem začala vidět hlavně to, co tělo umí. Fascinuje mě, jak je křehké a zranitelné, ale přitom odolné, dovede se bránit, hojit. A také vnímám, že něco přirozeného jako těhotenství vůbec není samozřejmé.
Na co jste v životě nejvíc pyšná?
Na svoje vztahy. Se svým mužem Jakubem, dcerou, sestrou, rodinou a kamarády. Existuje lakotská modlitba, kde se říká „Aho Mitakuye Oyasin“. To znamená všechny moje vztahy. Přesně to mám na mysli.
O čem sníte?
Protože jsem zrovna podruhé těhotná, zdává se mi teď často o porodu. Jinak s mým mužem Jakubem, který je hudebník a výtvarník, toužíme po klidném krásném místě, kde budeme moci dobře žít a svobodně tvořit.
Na co se mohou vaši fanoušci do budoucna těšit, co chystáte?
Mám ještě pár měsíců, než se nám narodí druhé miminko, a chystám ilustrovanou knihu o tetování. Bude méně odborná než tři předchozí knihy o modifikacích, na kterých jsem se podílela, ale o to zábavnější. Tak uvidíme, kolik toho do porodu ještě stihnu.
Strážce streamu
