Z vaší Gastromapy se stal hit. Co v ní lidi najdou?
Ano, Češi začali vyrážet za jídlem. GastromAppka, kterou má staženou 130 tisíc lidí, je fajn, když jste někde na cestách a poradí nějaké mé oblíbené navštívené místo. Knížka 365 vás přímo na ty cesty vyžene. A to se daří. Každý víkend dostávám na Instagramu mraky označení toho, kde lidi s knížkou po Česku byli. Tedy, ano, je tam na 365 stranách mých 365 tipů ze všech žánrů v 31 kapitolách. Jedna vás vezme na snídaně, druhá na výlety, třetí třeba na jídlo z foodtrucku, další někam s dětmi nebo třeba jen na burger a je tam také jedna, která vás dovede až k těm nejzašitějším místům u nás, kde zároveň skvěle vaří.
Jak to všechno začalo?
Na divadelních cestách. Na tom se pořád nic nemění. Odehraju ročně čtyři stovky představení a procestuju se svým scénickým čtením Listování spoustu měst ve všech krajích. Sám se dopředu připravuju na to, kde budu jíst, píšu si tipy od lidí, rešeršuji místa. A tohle všechno v podstatě pak servíruji lidem, kteří s tím už ztrácet čas nemusí. Na místa jezdím nahodile, nikdo o tom neví, všude si objednám, sním to, vyfotím, zaplatím, o tři týdny později to napíšu na svůj facebookový profil Gastromapa Lukáše Hejlíka, tím se to propíše do stejnojmenné aplikace.
Jak si vysvětlujete úspěch vašeho blogování? Neexistuje snad jiný systém, podle kterého Češi najdou kvalitní restauraci?
Dělám to sám. Je to vybudovaná důvěra po sedmileté dennodenní práci, která navíc není prací, ale koníčkem. Peníze z toho mám až nyní. Když se někdo rozhodne aplikaci, která je zdarma, podpořit stovkou nebo si koupí knížku. Ale to je celé. Ostatní projekty předkládají průměr. Ty masovější uživatelské servery vám vyhodnotí nejlepší hospodu nebo kavárnu, ale volí tam prostě stovka lidí, ať jsou to foodies nebo ne. Takže vás to prostě zavede na nejlepší průměrné místo. Ale jak vidíte, je stále průměrné. Až se zlepší vkus masy, a on se vážně lepší, až přehodnotíme žebříček našich priorit, který dnes začíná velikostí porce, pokračuje cenou, rychlostí a obsluhou, až se do toho žebříčku dostane kvalita, koncept, prostředí, servis, doceněná ekonomická politika, nebude Gastromapa vůbec potřeba. A lidí, které to zajímá, přibývá.
Ve vaší databázi jsou pouze restaurace, kde vás něco zaujalo. A ty, co se vám nelíbí?
Ty tam vůbec nejsou. Sám nechci na cestách trávit čas a jídlo tam, kde mi nechutná nebo se mi to nelíbí. A nechci to ani po lidech, co mě sledují. Těch tipů, kam můžou jít, jim přece dávám dost.
Jaká je podle vás úroveň gastronomie u nás? Když to vezmete v dlouhodobém horizontu?
Stále lepší. Ta největší turbulence je tady posledních pět let, kdy se neuvěřitelně zvedl standard. Je to jednoduché, ve chvíli, kdy zažijete něco dobrého v hospodě, kdy si pochutnáte a rádi za to zaplatíte třeba i dvacet třicet korun navíc a doceníte ten rozdíl, budete to tak druhý den nejenom chtít, ale budete to od té hospody přímo očekávat. Chci říct, že sami zákazníci zlepšují úroveň restaurací. Pořád jsme říkali, jak se u nás vaří hrozně, ale vycházelo to z toho, že devadesát procent lidí to tak chtělo. Dneska bych řekl, že dobře 25 až 30 procent lidí gastronomie zajímá, začínají ji objevovat jako hobby, někdo dokonce jako sport.
Sloupkařem deníku Metro je Pavel Maurer. Jak hodnotíte jeho žebříček Grand Restaurant?
I pan Maurer má lví podíl na tom zlepšení. Jeho anketa měla ve své době opravdovou prestiž, vždycky si ale držel punc noblesnosti. Teď se však doba změnila, v oné turbulenci, o které jsem mluvil, přišly do hry bistra, kavárny, monotematické speciálky, standard nových podniků je fakt vyšší. A zákazník už také nemusí skvělý zážitek hledat jen u nejvyššího stolování. I proto fine dining (snoubení všech smyslů s atmosférou místa – pozn. red.) dnes svléká bílé rukavičky a ukazuje kérky. Nicméně před sedmi lety jsem byl rozhodně velkým uživatelem, hledal jsem skrz Grand Restaurant tipy, teď už to sice nedělám, ale v mnoha podnicích, kam přijdu, visí Maurerova samolepka. A i přestože se často v gastro kruzích mluví o tom, že Pavlovi nevěří, že nikdo nevidí do toho, jak to funguje, já to obdivuju. On a jeho firma to dělají už opravdovou řadu let, musí mít přehled jako málokdo. Kdyby měl někdo porovnávat generační gastronomii u nás, bude to právě Pavel Maurer. Určitě bych s ním chtěl na tohle téma nahrát podcast Gastromapy.
Jak je pro podnik důležitá dobrá recenze?
To nevím. Já píšu takové glosy, reportáž dojmů, recenzí bych to nenazýval, to už umí u nás málokdo. Média nemají peníze na gastronovináře, aby zůstali absolutně nezávislí. Co se týče mých příspěvků, ano, podniku to bezesporu pomůže, někdy až moc a první týden po zveřejnění je tam docela frmol, závisí na konceptu a poloze. Ve výsledku je to ale stejně jenom na něm, jak se k věci postaví, kolik štamgastů získá. Ti dělají podnik úspěšným.
Jak host vůbec pozná, že hodnocení restaurace je autentické a není to reklama? Kde by měl hledat?
To je složité. U mě se ví, doufám, že je to nezávislé, ale také se ví, že je to prostě pozitivní, že přináším dobré příklady, i když v nich mám své poznatky k jídlu, prostředí nebo servisu. V časopisech je dnes z větší části zobchodované, navíc ubývá dosah. I proto se Gastromapě daří, protože jsem prostě na ni sám. Samozřejmě že s přibývající pozorností noví sledující nevěří. Ale s tím nic nezmůžu, možná jen doufat, že budou sledovat déle a že se při svých cestách podle mých doporučení nespálí.
Jaký byl váš nejotřesnější gastronomický zážitek?
Chtěl bych říct, že dělám Gastromapu právě proto, abych se jim vyhnul. Protože je to vlastně pravda. Ale neznamená to, že je to vždycky skvělé. Jestli otřesné? Asi bych nedokázal nic takhle odstřelit. Pamatuju si místo, kde jsem tomu strašně fandil, to místo mělo fakt super koncept, byli opravdu milí, ale vůbec mi nechutnalo. V tu chvíli o tom prostě nepíšu. Já nechci někoho ničit, své zákazníky si to snad najde. Já to svým sledujícím ale dál nepouštím, protože jsem prostě subjektivní hodnotitel. A jelikož lidi baví můj vkus, nebudu to přece zrazovat.
Strážce streamu
