Náměstí Jiřího z Poděbrad je už před šestou večerní plné cyklistů, i když oficiální start Jarní cyklojízdy, která je spojena s prvním průjezdem tunelu Blanka, má být až za půl hodiny. Každou minutou navíc přibývají další jezdci.
Začátek na náměstí Jiřího z Poděbrad.
V ulici podél náměstí končí farmářské trhy, pár lidí odchází s plnými taškami nebo proutěnými košíky. Na kole přijíždí i sympatický mladík s dohola ostříhanou hlavou a s úsměvem rozdává vizitky do vegetariánské vývařovny na Náměstí Republiky.
Lidí na kolech jsou na vinohradském náměstí tisíce
Cyklisté mají jasnou převahu. To, co se tu děje, by nepochopil ani slovutný Masarykův dvorní architekt a stavitel dominanty zdejšího náměstí, Slovinec Josip Plečnik. A to se tu prosím opakuje každý rok. Letos je ale jízda o to lákavější, že se organizátorům z Auto*Matu podařilo dohodnout legální průjezd tunelem Blanka. Tunelem…, zatracovaným, podle některých příliš drahým, ale hlavně motoristům zatím nesloužícím.
Zatímco před kostelem se rojí pořadatelé, policisté a další organizátoři, na dřevěném plató u restaurace na rohu sedí pár hostů a číšník jednomu z nich přináší skleničku červeného vína. Těsně u chodníku parkuje černé audi, které by bylo možná lepší přeparkovat. Všude se proplétají cyklisté „všech vyznání.“ Ti, kteří jezdí na staré esce nebo favoritu s berany z poloviny minulého století, ale i ti kteří, většinou které, si na nosiči vozí košík na láhev s pitím nebo pro malého pejska.
Po několika minutách pokynů pořadatelů, které však nejsou na úrovni chrámu příliš slyšet, se tisícihlavý cyklodav nebo cykloproud vydává dolů z kopce směrem k Olšanskému a Prokopovu náměstí.
Zácpa. Cyklisté stojí i z kopce a Žižkovem to moc nejede
Čekání na Prokopově náměstí s Janem Žižkou .
Čekání na Prokopově náměstí.
Na druhém z nich nastává pro cyklisty první „špunt.“ Nejede to ani z kopce, sedí se na kolech i na obzoru na protějším Vítkově. Tam už je delší dobu Jan Žižka. Ale na koni.
Husitskou ulicí se sjíždí volně, proti proudu cyklistů stojí proud aut. Nikdo však zatím netroubí a nenadává. Místní s radostí občas pokynou. Tam kde bývaly dříve prodejny, jsou teď herny nebo kasina.
Za divadlem Ponec nabírá peloton na rychlosti a pak následuje odbočení u Bulhara vpravo na magistrálu.
Pomalý nájezd na magistrálu od Bulhara s trochou čekání.
Pomalý nájezd na magistrálu od Bulhara s trochou čekání.
Na ní se udělalo trochu těsno, cyklisté se opatrně přemisťují v úplně pravém pruhu. Ve dvou levých pruzích projíždějíi pomalu a trpělivě auta. Po chodníku na mostě, o kterém člověk jako řidič ani neví, trochu nepochopitelně joggují muž s ženou, kteří snad zjistili, že je lepší zemřít na rakovinu plic než na infarkt z nedostatku pohybu.
První nepochopení. Na křižovatce se rozčiluje motorkář.
Na odbočce doleva u hotelu Hilton vidíme první střet trochu pochopitelného nervózního motorkáře s pořadatelskou službou. Naopak v Těšnovském tunelu – Husákově tichu, zní klaksony stojících automobilistů alespoň podle subjektivního dojmu vcelku přátelsky.
Trpělivé čekání na Františku.
Trpělivé čekání na Františku.
V kopečku u ministerstva průmyslu a obchodu se trpělivě čeká, stejně tak jako před Nemocnicí na Františku.
Přes Čechův most až k Úřadu vlády je cesta klidná, někteří ji využívají k tomu, aby ostatním dokázali, že z kopečka jim to jede.
Policista hlídá úřad, nervozita zvedá ukazováček
Před Strakovou akademií – Úřadem vlády stojí kromě policejní ochranky i kolona aut. V ní jeden z mladíků neuroticky troubí a rukou vytrčenou z okna se zdviženým prostředníčkem dává najevo cyklistům, co si o nich myslí. Zbývá jen doufat, že svoji neurózu udrží na uzdě, protože kolem něj projel zatím jen začátek hada cyklistických nadšenců.
Trochu vzruchu do kopce. Chotkova ulicie.
Chotkova ulice.
Kousek pod Hotelem Hoffmeister se napojujeme na Chotkovu ulici se serpentinou. Na ní je vidět, kdo je ještě pod námi. Děti na malých a těžkých kolech tu asi na chvíli proklínají své rodiče, že je vzali na tak dalekou cestu.
Cyklisté pouštějí autobus a čekají na Blanku
Čekání před vjezdem do Blanky.
Čekání před vjezdem do Blanky.
V Badeniho ulici na začátku Letenských sadů je příležitost k drobnému odskočení, které profesionální cyklisté umějí vykonat za jízdy. Pak následuje odbočka vpravo izraelského velvyslanectví k autobusové smyčce. Tady dispečer prosí cyklisty, aby umožnili výjezd autobusové linky. Všichni bez remcání a ochotně ustupují doprava a dlouhý kloubový autobus projíždí.
Další „špunt“ nastává na začátku letenské pláně v ulici Milady Horáková. Za necelých 200 až 300 metrů se máme ponořit do vytouženého a zatracovaného tunelu Blanka. V protisměru projíždí houkající skříňová záchranka, ale míří dál ke Špejcharu.
První zranění. Rychlost, neopatrnost, asi i bezohlednost
Ohnivá zář v Blance.
První metry v tunelu Blanka.
Vjezd do tunelu má zcela odlišnou barvu. Zlatavě žlutou, podle představivosti možná až trochu pekelnou. Každopádně už u portálu cyklisty pořadatelská služba varuje, že po pár metrech vlevo leží v tunelu zraněný člověk.
Tunel viditelně klesá, asfalt se ve zlatavé záři světel až nepřirozeně leskne. Kdo zná komentáře ze závodů formule 1, ví, že neošoupaný asfalt bývá hodně klouzavý a zrádný. Někteří spolujezdci po dlouhé době čekání před portálem tunelu zjevně pochopili, že teď mají při jízdě z kopce tu správnou příležitost. Bohužel bez ohledu na ostatní.
Ač redaktor deníku Metro má zkušenost se závody MTB, nikdy nejel tak opatrně, protože se nikdy necítil ohrožen ostatními „cyklisty.“ Předjíždění vlevo, vpravo, zabrzdění na poslední chvíli kvůli fotce, bez ohledu na děti a pomalu jedoucí ženy a dívky, to potvrzovali mnozí další při výjezdu z portálu na trojské straně Blanky.
Po přibližně sto metrech dva cyklisté odvádějí ostatní na pravou stranu tunelu, protože vlevo na černém lesklém asfaltu leží zraněný člověk, jehož právě balí do alufólie, která udržuje teplo. Trochu šok, ale mozek velí, dávej pozor vlevo, vpravo, nezastavuj a dolů jeď opatrně s proudem.
Chlap v kulichu a saku je opravdu Tonda Blaník
První rozcestí v tunelu Blanka.
První rozcestí v tunelu Blanka.
„Já jsem Tonda Blaník,“ řve najednou chlap v černém pleteném kulichu, saku s kravatou a reflexní vestou, kterou mají všichni vlevo stojící organizátoři. Zvedá ruce na úzkém chodníku, který se táhne po obou stranách tunelu a za ním stojí na rozcestí tunelů ještě další skupinka lidí ve stejných žlutých vestách.
Tonda Blaník je se žlutou vestou k nerozeznání od pořadatelů.
Filmový štáb a sekretářka Lenka od Tondy Blaníka.
Hned za ním následuje rozdvojení tunelu. Cedulky na boku ukazují, že jsme 210 metrů od vstupního portálu a 60 metrů od prvního nouzového úkrytu.
Na rozcestí tunelů ale opravdu stojí Tonda Blaník, v kulichu, saku a zavazuje si tkaničku u boty. Kousek vedle něj je sekretářka Lenka s úplně stejným výrazem, jak ji známe ze skečí. Jen na Žížalu oko nedokázalo zaostřit. Všichni si byli hrozně podobní, všem byla asi stejná zima v průvanu a dlouhém čekání na první průjezd cyklistů. Navíc je trochu znejistěla otázka jednoho z cyklistů, jestli nemají v autě alufólii pro další zabalení zraněného. „Ne, to není naše auto,“ odpověděl jeden z lidí ze štábu. Zjevně unavení a prokřehlí se už viděli někde na povrchu.
Jsme venku z tunelu. Je tma a jede se do Holešovic
Hurá dolů tunelem Blanka.
Zmrzlý pořadatel v tunelu Blanka.
Cesta Blankou mezi Letenskou plání a ústím u krásně nasvíceného Trojského mostu trvala s poměrně častým fotografováním asi kolem 30 minut. Venku je už tma, většina jezdců svítí v předu a červeně bliká vzadu.
Organizátoři udělali spoustu radosti několika tisícům lidí, ale někteří z těch, kteří na kole jeli, by se mohli naučit brát ohled na ostatní, aby si to skutečně všichni mohli užít.
