Jsme v Radlicích, u stanice metra a na konečné tramvaje číslo 7. Pod námi je kanalizace vybudovaná ve třicátých letech minulého století a my se jdeme společně s pracovníky Pražských vodovodů a kanalizací podívat, jestli je tam dole vše v pořádku. "V Praze je zhruba 3650 kilometrů kanálů a naše smlouva s městem nám udává za povinnost celou síť zkontrolovat jednou za dvacet let," říká Jan Bernát, vedoucí oddělení průzkumu stokové sítě. Dnes nám dělá průvodce, jdou s námi ale i jeho kolegové a hledají defekty a problémy, které se musejí opravit. "Nejčastější jsou neodborně dělané přípojky, které tu stoku rozbíjejí," vysvětluje Bernát.
Nelezte do stoky sami, můžete se otrávit plynem
Kanály jsou v tuto chvíli už vyvětrané, takže můžeme vyrazit. Před každým sestupem totiž musí pracovníci otevřít kanál a počkat minimálně dvacet minut. A přestože je kanál pod Radlickou relativně bezpečný a dobře odvětrávaný, bereme si s sebou "pípáky" - detektory nebezpečných plynů. Kdyby se dole výstražně rozezněly, museli bychom z podzemí rychle zdrhnout. "V podzemí se vždycky může vyskytovat metan nebo sirovodík," varuje Bernát.
Připraveni na sestup
Lezeme dolů. Uvnitř je tma, ale ještě prosvítají reflexní prvky na kombinéze.
Ústí kanálu je černá díra vedoucí do neznáma a úchyty jsou velmi malé. Jeden z průzkumníků kanálů odhaduje hloubku vstupu do podzemí na deset metrů s tím, že je to u každého kanálu jiné. "Může to být pět metrů, ale třeba na Barrandově je šachta, která je hluboká šedesát metrů," říká. Nebezpečné a hluboké propasti do podzemí se slaňují, aby člověk nemusel spoléhat na úchyty, které mohou být po letech používání a vodní eroze ve velmi špatném stavu. Když jde člověk dolů, ve tmě a ve stísněném prostoru si pod nohy moc nevidí a spíše intuitivně klade špičky tam, kde tuší kovovou oporu ve zdi. Není to moc příjemný pocit.
Ten zápach znám, ale nelíbí se mi
Jsem skoro dole. "Pozor! Přímo pod vámi je díra, dejte nohu na stranu," varuje mě Bernát. Zdárně se vyhnu prohlubni se zurčící vodou a postavím se. Tunel je cihlový, takže to v něm vypadá spíše jak uvnitř komína než jako v kanalizaci. Kdybychom neměli čelovky a další světla, byla by tu černočerná tma. Výška se pohybuje kolem 170 centimetrů, takže se dá projít vcelku pohodlně. V některých tunelech se ovšem průzkumníci musejí plazit po kolenou. A do některých se podívají jen díky speciálním kamerám. Kromě cihel jsou ještě kanály dělané z betonu, keramických dlaždic či laminátu, ten ale nemají průzkumníci moc rádi, protože hodně klouže a stoka z něj je často nedbale postavená.
Chodba je zděná, vypadá to tu spíš jako uvnitř komína než jako v kanalizaci, kterou známe z filmů.
V tunelu je teplo. "Jsme pod zemí, takže je tu teplota prakticky pořád stejná. Pohybuje se kolem osmnácti až dvaceti stupňů," říká Bernát. A zápach? Není to nic příjemného, ale vydržet se to dá. Nesmrdí to totiž vyloženě po fekáliích. Je to spíše takový těžký zatuchlý vzduch, který se špatně dýchá. Asi jako když si jdete ulevit na veřejné záchodky na starém železničním nádraží. Nikdo na nich není, jsou třeba i čisté a uklizené, ale přesto se všude okolo vznáší aroma zkaženého vzduchu.
Na tomto místě se chodba rozšiřuje a rozděluje na dvě.
V některých chodbách musíte chodit po kolenou.
Když prší, můžete se ve stoce utopit
Vody teče v naší stoce docela málo, teče pomalu. "Dříve tudy tekly splašky z celých Radlic, ale pak tu postavili banku a s ní i další rozšíření kanalizační sítě," říká Bernát. V jiných stokách bývá vody třeba po kolena. Ale nenechte se ukolébat nenápadným potůčkem na dně stoky. Kdyby zapršelo, změnil by se v zabijáka. "Za deště se dolů nesmí," říká Bernát. Ptáme se, kam až může hladina vystoupat. "Záleží, jak moc bude pršet. Ale taky by ta chodba mohla být úplně plná vody, až po strop," dodává. To je jeden z důvodů, proč při průzkumu stoky vždy zůstávají další lidi nahoře - aby mohli své kolegy včas varovat před nebezpečím. Telefonní signál dole často není, takže se dorozumívají třeba přes vstupy do kanálů.
V tomhle šlapeme. Všechno, co spláchnete, končí v kanalizační síti. A nejhorší ze všeho je olej.
Do chodby ústí potrubí z okolních domů. Vždy po několika metrech je alespoň jedna přípojka.
Pokračujeme chodbou, téměř na každém kroku je přípojka, kterou do stoky ústí vodovodní potrubí. Pod Prahou je takových přípojek obrovské množství -117 733. Hned z jedné z prvních, které potkáváme, se vyvalí proud vody, který s sebou zřejmě nese i něco jiného. Že by někdo spláchnul? Průzkumníci vepředu přípojky pečlivě kontrolují a hlásí si jakási čísla. Některé jsou bez problémů, k jiným bude muset přijít další tým a opravit je. Ty méně závažné opravy lze podle Bernáta opravit přímo ve stoce, pokud je ale problém velký, musí se udělat výkop.
Na stropě už se tvoří krápníky.
Potkani se lidí bojí
Žádné potkany ve stoce nevidíme, přestože jich jsou pod Prahou miliony, máme štěstí jen pár pavouků. Ale to prý je normální. "Potkani jsou docela plachá zvířata, takže před člověkem utíkají," popisuje zvyky hlodavců Bernát. V současné době kromě průzkumu stok probíhá také velké hubení potkanů. Ale během něj se do kanálů nechodí. Pracovníci PVK kanál otevřou a otrávené návnady dolů spustí. To je totiž efektivnější, než kdyby někde čekali, až se kanály vyvětrají, a pak do nich teprve lezli.
Cesta ven. Ale část úchytů zde chybí.
Šlapeme po dně, pod holínkama cítíme písek a blátíčko z usazenin. A zřejmě šlapeme i po jiných věcech. Všechno, co spláchnete, končí tady, v kanále. I věci, které do záchoda nepatří. "Pokud někdo spláchne rybičku, není to až takový problém. Největší svinstvo je olej z friťáků. Ten se totiž ukládá na stěnách a spolu s pískem vytvoří hmotu tvrdou jako beton. A často se kvůli němu ucpou i přípojky blízko domů," stěžuje si Bernát.
Pracovníci zkoumají mimo jiné to, jestli jejich mapy souhlasí s tím, jak stoky ve skutečnosti vypadají.
Dělníci dole komunikují s těmi nahoře přes vlez do kanálu.
Jdeme dál. Tu a tam se nad námi objeví komín, který vede ven na povrch, na svobodu. "Měly by být od sebe vzdálené maximálně 80 metrů, ale v praxi jsou většinou tak 30 metrů od sebe," říká Bernát. Ne u každého komínu jsou ovšem stupačky v tak dobrém stavu jako u vstupu, kterým jsme do kanalizace vlezli. Někde stupačky úplně chybí, zničila je voda, která je v kanálech všudypřítomná, a čas.
Vzhůru za světlem
Naštěstí na konci trasy se opět dostáváme ke komínu, kde jsou všechny úchyty a stupačky zachovalé. Lezeme nahoru za sluncem. Nahoru to jde vždycky lépe než dolů. Průzkumníci pokračují ještě dál a kontrolují stoku vedoucí pod tramvajovou točnu. I na tak krátkém úseku, který šli s námi, však objevili jeden větší problém. "Největší závada, kterou jsme našli, byla ta na konci, kde chybělo dno. Hrozí tu, že začnou vypadávat z boku cihly, vytvoří se kaverna a v kritickém případě může dojít i k propadu komunikace. Ale našli jsme to, rychle to opravíme, aby k něčemu podobnému nedošlo. Zalejeme to betonem, případně přidáme i cihly," uzavírá Bernát.
Pokud se občas přidržíte stěny, máte špínu všude.
Vybavení potřebné pro vstup do kanálů.
O kanalizaci v Praze
Zdroj: ČTK |
Strážce streamu
