Na trase jsou zajímavé meandry, nízko položené lávky a mostky, několik jezů a tunelů. Ten závěrečný s ústím do Vltavy měří kolem sedmi set padesáti metrů a je v něm úplná tma. Proto také kanoisté, kajakáři i rafťáci vyjíždějí s přilbami na hlavách a připravenými čelovkami.
Botič se zbavil nánosů bahna
Na břehu se k jízdě připravují i manželé Rychtarovi, mezi vodáky a otužilci známí jako Buchťáci. Do Hostivaře dorazili až ze Strakonic. „Vždyť je to kousek,“ říká s nadsázkou statný Josef Rychtar s tím, že si to přece nemohou nechat ujít. Poprvé Botič jeli v roce 1983, loni podruhé a na letošní podzimní plavbu se rádi vrátili.
„Fascinovalo nás, jak se změnil. Je čistý, pohodový,“ dodává. Má pravdu, protože v roce 2011 nechalo město odbahnit dno přehradního jezera a vyvezli odtud 198 tisíc kubíků bahna. Teď už z ní při navýšeném množství vody nevytéká černá, bahnitá a páchnoucí tekutina, se kterou se vodáci museli vypořádávat v dřívějších ročnících.
Hlavně se neocitnout na suchu
Buchťáci zatím nepospíchají, protože vody má být dost až do půl dvanácté. Jednou ale rychlí nebyli a při sjíždění řeky se jim stala poměrně velká nepříjemnost. „Na Moravici nám ujela voda a zůstali jsme na suchu,“ říká se smíchem Rychtar. Tehdy totiž propásli čas, kdy hrázný vodákům pomáhá navýšeným průtokem vody a pak se tok řeky vrací do normálu.
Kolem desáté dopoledne se už mezi stromy lehce objevuje sluníčko a první vodáci se vydávají na plavbu. Ti odvážní projíždějí úzkou výtokovou rourou pod silnicí a za chvíli mizí mezi stromy v úzkých meandrech. První udělali dobře, protože za chvíli se v úzkých zatáčkách přírodní rezervace Meandry Botiče začínají dělat „špunty“. Provoz houstne a méně zkušení, nebo jezdci na otevřených laminátových kanoích, to mají obtížnější. Gumové čluny se sice tak snadno nepřevrátí, ale v zákrutách jsou zase hůře ovladatelné a reagují pomalu.
S otevřenými loděmi to prý byla větší sranda
Vodáci po meandrech míjejí jez a nízký mostek u rybářské bašty v Záběhlicích a jez u zámku. Z koryta Botiče si najednou člověk uvědomí, že se na Prahu dá koukat zcela jinou, nezvyklou optikou. Zanedlouho se dostávají k rovnému vyzděnému korytu v blízkosti michelské teplárny. Půlka jejich komínů v tu dobu, stejně jako mrakodrapy na Pankráci, je ještě v mlze.
Na úseku mezi Michlí a Vršovicemi jsou dva jezy. Ty přilákaly kolemjdoucí a některé starousedlíky. Několik z nich si povídá o tom, že při akci bývala větší legrace, když ještě jezdily jen otevřené lodě. Ty gumové jezdcům drobné chyby i na vyšších stupních odpustí.
Se třemi dětmi? To si asi koupíme raft
Poblíž stojící Jan Hovorka z Vršovic sem na procházce došel se svými třemi dcerami. Dvouapůlletou Pepinkou, o rok starší Fanynkou a téměř sedmiletou Amálkou. Táta trpělivě odpovídá na všetečné dětské otázky a děvčatům vysvětluje, proč mají vodáci vesty a jak se dá ve vodě také utopit. „S manželkou nás jezdění na vodě baví, ale při tomhle počtu dětí si asi budeme muset koupit raft,“ říká Hovorka.
Zatímco lodě projíždějí kolem Grébovky, počasí se začíná trochu lepšit. Za hodinu dokonce už kanoisty na výtoňské náplavce vítá sluníčko. Letošní ročník možná mnohé z těch, kteří sledovali dění jen ze břehu přesvědčil, že by to měli příští rok přece jen také zkusit.
