V centru je na silnici jen jedno pekařské auto, dva chodci a to je všechno. Od hlavního rozcestí stoupá červená směrem na Richtrovy boudy. S tenkou bundou a jedním tričkem se do mě dává zima. Batoh je sice plný oblečení, ale nechci se navlékat, protože za chvíli to bude úplně jinak.
Do kopce se člověk zapotí i v zimě
Asfaltka stoupá, Pec končí a s ní i světlo. Zapínám čelovku, ale nemá to smysl. Světlo se odráží zpět, potřeboval bych mlhovky. Než si oči zvyknou, chvíli se trápím. Po krátké době ale mlha mizí. Všude kolem lesní tma, jen černá asfaltka s bílými kraji odvodňovacích kanálků vytváří úzký koridor mezi stromy. Nad ním svítí moře hvězd.
Noční výstup na Sněžku
Cesta rychle ubíhá, jen zima se změnila v nepříjemné pocení po celém těle. Asi bych měl zpomalit, říkám si, ale když chci stihnout svítání, tak to jinak nejde. Před mnoha lety bývala tahle cesta plná výmolů vyjetých od aut a tekoucí vody. Teď je to pohoda. Les přechází v louku a sklon se zmírňuje, což je neklamné znamení, že mám za sebou první čtyři kilometry na Richtrovky.
Cesta na Sněžku vede kolem Obřího dolu.
Dál už to bude horší, 220 výškových metrů na Výrovku je hodně prudká stojka. Funím a v myšlenkách si říkám, jestli nebylo lepší zůstat doma v pelechu. No…, určitě nebylo, protože tyhle sólo noční cesty mají něco do sebe. V horách to sice není to nejpříkladnější řešení, ale abych nemusel alarmovat Horskou službu, mám s sebou všechno, co mít mám. Včetně nabitého mobilu, powerbooku na dobíjení, alufólii, zimní oblečení, znalosti trasy skoro poslepu a navíc téměř ideální předpověď od meteorologů. Už mockrát jsem v horách bral s sebou spoustu věcí zbytečně, ale někdy se to může hodit. Když ne mě, tak někdy i někomu jinému.
U rašeliniště to pěkně klouže
Po prudkém stoupání se objevují světélka Výrovky. Tady odbočuje cesta ostře doprava zase na červenou. Po levé straně zůstává někde ve tmě jinak hezká vyhlídka na Kozí hřbety. Stoupající asfaltka vede kolem místa, kde se pod Luční horou vytvářejí v zimě až pětimetrové závěje a sníh se tu drží až do léta. Vpravo na obzoru už je vidět, že se den probudí do příjemného rána. Zimu ani nevnímám, nefouká, nezebe. U kapličky s Památníkem obětem hor se rozhlížím po konturách kopců, zatímco dole už svítí Luční bouda. Na tu je to z kopce něco málo než 900 metrů.
Studniční hora
Pohled do Obřího dolu
Luční bouda je místo s geniem loci. Alespoň pro mě. Když jsem sem chodil jako prcek s rodiči, představoval jsem si, že je to pevnost. Poté, co jsem na ní kdysi zažil denní zákaz vycházení, tak se mi jen dětská představa potvrdila. Zatímco za žlutě svítícími světly oken jídelny obsluha prostírá stoly, já koukám na teploměr u dveří. Ukazuje necelé minus dva, takže se dá bez problémů pokračovat.
Kamenitá stezka z polské strany
Na jediný problém narážím na dřevěném chodníku u Úpského rašeliniště. Fakt pěkně to tu po nočním vlhku klouže. Jsou tu stopy několika lidí, kteří šli na monumentální nejvyšší horu Česka přede mnou. V tmavých obrysech vypadá úchvatně, ačkoli převýšení je od Obřího sedla necelých 200 metrů. Mezi ním a Luční boudou je vzdálenost přes dva kilometry a z kopce. Chůze by měla rychle ubíhat, ale neustálé vyndavání foťáku z batohu zdržuje, ale užívám si to.
Potkávám spolužáka, kterého jsem neviděl 25 let
U polského Slezského domu (Dom Slaski) je vidět rozdíl mezi polskou a českou stranou. Polské horské středisko Karpacz je v mírném oparu, Česko leží pod bílou peřinou oblačnosti. Jediné co se v blízkosti objevuje, je vrchol Černé hory. Na severní straně kopce jsou celkem čtyři lidé. Dva cestou nahoru a dva jdou proti mně dolů. Že by Sněžka měla až tak magické kouzlo? Krátce před osmou ranní poznávám v jednom z mužů svého bývalého spolulezce Zdeňka z Jičína, s nímž jsem se neviděl dobrých 25 let. Asi to ale nebude magičností hory, ale tím, že zůstáváme oba stejně praštění, jako jsme byli dřív.
Ledová výzdoba na Sněžce
Na vrcholu je docela příjemně, přestože dřevěný kostelík a venkovní schodiště České Poštovny Anežka jsou obaleny ledem. Je tak kolem minus dvou stupňů, ale do očí pálící slunce nabírá na síle. Kochám se, stejně jako ostatní, kteří dorazili po svých z okolních chat, tak ti, co dojeli z Pece právě lanovkou.
Ráno na Sněžce
Po několika příjemných hodinách sestupuji zpět do Obřího sedla a po modré skoro běžím Obřím dolem, který se v dolní části halí do oblačnosti. V Peci je najednou nepříjemné chladno, proto dávám za vděk čaji v termosce, převlékám se do suchého a v 11.23 hodin odjíždím s hlavou plnou příjemných pocitů do zamlžené Prahy.
