V roce 1981 emigrovala s manželem, hercem Martinem Štěpánkem, do Rakouska. Později se přestěhovali do Německa, kde Martin působil ve „štvavém“ Rádiu Svobodná Evropa.
Na rozhodování o odchodu jste měli víc času než lidé prchající před válkou.
Jistě. To rozhodnutí v nás obou zrálo asi osm let. Martin přišel o práci úplně, já sice byla v angažmá v Národním divadle, ale nehrála jsem, byť jsem figurovala na seznamech některých her. Když tehdejší ředitel vinohradského divadla Míka, který byl členem ÚV KSČ, Martinovi umožnil hrát, přišel za mým manželem předseda komunistů v divadle Jaroslav Moučka a dal mu na vybranou. Buď vstoupí do strany, nebo zase skončí. To byly poslední kapky.
Bylo vám jasné, že jako herci s češtinou se v zahraničí neuplatníte?
Mám nehrát venku, nebo nehrát doma? Ale taky jsme byli mladší, neměli jsme žádnou představu o Západu, snad že se bude dýchat volněji. Martin byl připravený dělat cokoli.
Vzpomenete si na chvíli, kdy jste přešli hranice?
Byl to 30. července 1981. Ale bylo to o nervy. Měli jsme povolení překročit hranice až o den později, tak jsme v Hatích u Znojma čekali asi tři hodiny, než si to pohraničníci ověří. Mezitím nám prohledávali zavazadla, já s sebou dokonce vezla kabát s kožešinou, se kterým jsem se nechtěla rozloučit. V létě do Itálie? Naštěstí to pominuli. A dcera Josefína, byly jí čtyři roky, najednou přišla s hrstičkou kamínků a říká mi před celníky: „Mami, to je na památku.“ Strašné nervy.
Jak se dařilo plány na emigraci utajit?
My bydleli na Malé Straně v Nerudově ulici, hned naproti italskému velvyslanectví. V našem domě dokonce sídlila policie, která Italy hlídala. My to celé kryli stěhováním. Že měníme náš dvoupokojový byt za větší. Cenné věci a nábytek jsme vozili k Martinově mamince, při nakládání nám dokonce jeden z těch policistů pomáhal. I paní, která nám hlídávala děti, si myslela, že jde opravdu o stěhování někam na Staré Město.
Vím, že vaše začátky v emigraci nebyly snadné.
Dělali jsme spoustu chyb. Měli jsme domluvené, že přijedeme ke známým v Klosterneuburgu, to je kousek od Vídně. Oni také udělali chybu, řekli, že budeme bydlet u nich. Jenže my měli jet nejdřív do uprchlického tábora v Traiskirchenu. Tam bychom byli nějaký čas, pak by nás poslali do nějakého penzionu, kde bychom žili, než bychom si sehnali práci. Ale tím bychom získali nárok na podporu, na pojištění a další. Jenže jsme to i na radu známých neudělali, což nám hodně ztížilo situaci.
Úplně ve vzduchoprázdnu jste ale nezůstali, viďte?
Velice nám pomohl Přemysl Janýr, zástupce exilové sociální demokracie. Díky němu jsme dostali nějakou podporu. Herec Pavel Landovský, který už byl v Rakousku usídlený, nabídl Martinovi účinkování ve své hře. Moc nám pomáhal Pavel Kohout s manželkou Jelenou. Velkou psychickou oporou nám byl Ivan Medek se svou paní Helenkou. Taky česká komunita, pro kterou jsme stále byli slavní čeští herci, občas uspořádala nějaké setkání, vybrali nějaké peníze. Když jsme si pak zařizovali vlastní bydlení, darovali nám nábytek, děti i my dostali do začátků oblečení. Ale je jasné, že kdybychom byli neznámí emigranti, bylo by to jiné.
Žili jste provizorně u známých. To bylo snazší?
Teď si naši lidé často berou k sobě Ukrajince. Není to snadné a mohu to potvrdit. Ti známí neměli děti, ty naše byly malé, takže dělali občas binec. I když to domácí nevyslovili, rostoucí napětí bylo znát. Nakonec se to vyřešilo tím, že nám nabídli přestěhovat se do prázdného ateliéru, který byl na dvoře jejich domu. Nebylo tam nic, okna rozbitá. První postele jsem dětem stlala na cihlách. Později jsme díky Martinovým známým sehnali dvoupokojový byt. Neměli jsme ale na zálohu, tu za nás zaplatil Pavel Landovský. To bylo také obrovské štěstí.
Později jste si našla práci. Bylo to složité?
Ano, naším problémem byl jazyk. Co můžete dělat, když se nedomluvíte? O nic si nemůžete říct. Až později mi občas pomáhala i dcera, děti se učí rychle, jsou adaptabilní. Takže jsem třeba chodívala po Klosterneuburgu a kladla si otázky, jestli jsme udělali dobře. Je v tom i stesk. Našla jsem si nakonec práci, uklízení, ve Vídni. Poznala jsem, jaké to je, když se k vám lidé chovají jako ke služce. Snadné to neměly ani děti. Staršího Honzu ve škole šikanovali. Že je chudý Čech. Užil si své. Je mi jasné, že tohle může potkat i Ukrajince u nás. To může být velká zkouška pro nás i pro ně.
Bránili jste se?
Martin došel do školy, učitelé pak sezvali rodiče. Podotýkám, že Klosterneuburg byl i dlouho po válce „černý“, tam byl nacismus hodně zakořeněný. Takže chování dětí bylo jen odrazem rodičovských postojů. Ale dopadlo to nakonec dobře. Učitelé rodičům domluvili, a dokonce zadarmo učili Honzíka německy. Tak dobře, že když jsme se přestěhovali do Mnichova, protože Martin nastoupil do Svobodné Evropy, mohl jít rovnou do gymnázia.
Někteří Češi se teď na uprchlíky dívají podobně jako Rakušané na vás.
Setkala jsem se s tím nedávno u jedné blízké známé. Ona shodou okolností pracuje jako uklízečka na jedné univerzitě. Stěžovala si, že si přijedou v luxusním mercedesu a pak jí Ukrajinka říká, co má kde a jak uklidit v jejich pokoji na kolejích, kde bydlí.
Jak jste reagovala?
Že musí pochopit, že ne všichni Ukrajinci jsou hodní lidé, stejně jako ne všichni Češi. Ona právě narazila na někoho zhýčkaného. Žena se dvěma dětmi v mercedesu, asi bohatá rodina, zřejmě byla v domácnosti, takže nic neumí, doma asi nepracovala. Byla zvyklá, že u nich někdo uklízí, teď rozkazuje, protože byla zvyklá. Můžete narazit na lidi, kteří nebudou pokorní. Ale možná časem něco pochopí, že když neumějí jazyk, tak i takovým nezbude možná nic jiného než někde uklízet. Je dobré, když se obě strany vzájemně přijmou, když si nebudou křivdit.
Manžel dostal nabídku do Svobodné Evropy, stěhovali jste se do Mnichova, to už bylo asi lepší, ne?
U Američanů tehdy platilo, že manželé nesmějí pracovat společně, tak to byla jasná volba. Děti byly ještě malé. Já jsem nechtěla původně do Německa jít, bylo to pro mě nepředstavitelné. Moji rodiče pocházeli od Mostu, ale i když maminka byla z rakouské rodiny, od henleinovců si užili své. Pak jsem ale zjistila, že Němci, když zjistí, že nechcete žít z dávek, chcete pracovat a něco umíte, přijmou vás. Navíc být ve Svobodné Evropě, to něco znamenalo. Zpětně na tu dobu vzpomínám jen v dobrém.
Dostala jste se i k hraní...
Spisovatel Ota Filip mi přinesl hru od Ivy Procházkové o dvou ženách. V němčině. Jednu jsem hrála já, druhou studentka herectví Sabine Volke. V němčině. Už jsem sice chodila intenzivněji do kurzů němčiny, ale po premiéře mi Pavel Kohout řekl, že mi vůbec nerozuměl. Neměla jsem správný přízvuk. Ale ujali se mě známí od té německé kolegyně Sabine. Učili mě zdarma tak dobře, že jsem si pak vysloužila v recenzi poznámku, že jedině mé drnčivé R prozrazuje, odkud pocházím.
Emigrace je tvrdá škola. Zmobilizovalo vás to?
Pokud chcete něco dokázat, tak ano. Ale někoho to může zdeptat. Když si představím, že ti, co k nám teď přišli až z východu Ukrajiny, se možná nemají už kam vrátit, možná se vrátí, to teď nevíme. Takovou pomocnou ruku, jakou podávali nám, toho se asi nedočkají, to si uvědomuji. Pro lidi jako my bylo ale těžké, že jsme odcházeli navždy. Nepočítali jsme s návratem. Na začátku, ještě do Rakouska, k nám pustili moji maminku i Martinovu, když Martin nastoupil do Svobodné Evropy, jsem pak maminku viděla zase až v roce 1987, po šesti letech. Tátu do roku 1989 už ne, umřel.
Svobodná Evropa se v 90. letech přesunula do Prahy. To byl další zlom.
S Martinem jsme řešili, co bude dál. Rozhodla jsem se, že budu taxikařit. Zvládla jsem náročné zkoušky do cechu, v němčině, natolik jsem už byla dobrá. Naučila jsem se ulice, trasy. Musela jsem absolvovat i kurzy kvůli podnikání. V tom našem bylo patnáct lidí, z toho tři cizinci. Uspěli jen tři, já byla mezi nimi. Už jsem kupovala auto s tím, že já budu v Mnichově jezdit a Martin v Praze hrát. Pak se rozhodlo, že se do Prahy přesune alespoň české oddělení, a tak jsme se vrátili oba
