Kvůli čerstvému zranění se dnešní trénink v Karlíně nekoná. Aspoň je víc času na povídání mezi spoustou kovově lesklých i limonádově barevných tyčí. Člověku je až líto, že je teď ve studiu prázdno. Skoro prázdno. S úsměvem přichází šestadvacetiletá Veronika, která vyhrála v létě nejcennější kov se svou parťačkou Růženou Kunštýřovou. „Dneska jsme měly mít pořádnej trénink a do toho mi vypadla dvě žebra,“ říká Veronika ve studiu Poletime.
To tak přeháníte tréninky?
Ne, mám na to smůlu. Většinou se totiž zablokuju, když necvičím. Na trénincích k úrazům nedochází. Když se třeba nacvičují nové věci, dáme si na zem žíněnku.
Nedávno se vám vydařila v Londýně soutěž v páru...
Ano, soutěžily jsme s Růženkou Kunštýřovou ve stylu pole sport, který se snaží dostat na olympijské hry. Výhrou na českém mistrovství jsme se kvalifikovaly na šampionát v Londýně, který jsme úplně zázrakem vyhrály taky.
Proč mluvíte o zázraku?
Jsem hodně sebekritický člověk. Můžete ovlivnit, co předvedete vy. Ale neovlivníte, co předvedou ostatní. Myslím, že naše soupeřky neustály psychický tlak a díky tomu se nám povedlo zvítězit. Ze semifinále, kde bylo třicet párů, jsme totiž postupovaly z prvního místa.
Co je vlastně styl pole sport?
Závody na tyči?Není to zcela přesné Na závodech jsou totiž tyče dvě a obě se musí využít. Jedna je statická, přidělaná napevno, druhá je spinová, tedy otáčející se kolem své osy. |
Jde o umělecký sport, který má velmi přísná pravidla. jsou tu povinné prvky, rozhoduje technika, provedení, umělecký dojem, v porotě je devět rozhodčích. V tomto stylu vnímám nejférovější možnost hodnocení. K tomu právě tíhnu, protože jsem byla celý život gymnastka.
Jak si stojí Češky na tyčích ve světové konkurenci?
Za zmínku určitě stojí, že druhá česká dvojička byla na třetím místě! Češky urvaly, co se dalo (smích, po kterém vyjmenovává české medaile v dalších kategoriích). Překvapily jsme. Soutěž pro mě byla ctí, je to nádherný, když pak stojíme na stupni vítězů a hraje česká hymna.
Jak dlouhá je vaše sestava?
Čtyři minuty, ale ke konci vám přijde, že je to celá věčnost (smích).
Připravovaly jste se nějak speciálně na Londýn? Co třeba jídelníček?
Veronika Řehořová s Růženou Kunštýřovou při vítězné sestavě na světovém šampionátu v Londýně.
Snažila jsem se hodně, protože před Londýnem jsem se vracela k tréninku po dvouleté pauze, kterou jsem měla ze zdravotních důvodů. chtěla jsem zhubnout. Zároveň jsme na sebe s Růženkou hodně dávaly pozor. Nepodceňovaly jsme vyváženou stravu a regeneraci. odměnou po vítězství ale byla u tety kachna a koláč.
Čím se podle vás na závodech odlišujete od ostatních?
I když je v sestavě spousta povinných prvků, snažíme se být více taneční. Když se pak podíváte na video, vypadá to, že sestavu sekáme jak Baťa cvičky. Ale ladnost se snažíme zachovat. V říjnu jedeme do Nizozemska na pole artovou soutěž, tam si tance užijeme víc. Těším se.
Zmínila jste gymnastiku, jak se pak dostanete k tyči?
Gymnastka jsem byla od tří let do nějakých devatenácti, pak už jsem nestíhala se studiem na vejšce. Pole dance dělám přes pět let. Začalo to tím, že jsem na videu viděla francouzskou národní soutěž a moc se mi to líbilo. Ve Francii jsem později také trénovala.
Zkoušela jste někdy i tu barovou tyč, třeba z čistě profesionálního zájmu?
No jasně! Do jednoho striptýzového klubu jsem dokonce tyče dodávala, protože je chtěli mít pořádné. Ale tam se jich ty holky sotva přidrží.
Jak se dostanete k dodání tyčí do stripbaru?
S přítelem máme firmu Gympole, která se zabývá výrobou profesionálních tyčí. Jsme dokonce držiteli patentů na nový typ ukotvení.
Četl jsem, že závodíte na tyčích o průměru 4,5 centimetru. To existují různé průměry?
(smích) Kdysi se začínalo na padesátkách, třeba v Rusku se často cvičí na čtyřicítkách. Už se ale sjednotilo, že dnes se soutěží na těch pětačtyřicítkách.
Tady v Karlíně máte hned dva sály plné tyčí. Jaký je o pole dance zájem?
Veronika Řehořová s Růženou Kunštýřovou při vítězné sestavě na světovém šampionátu v Londýně.
Myslím, že je teď docela v módě. Ženy pochopily, že je to supercesta k fit tělu, aniž by musely chodit někam posilovat. Zároveň je to výzva, protože jen ze začátku mají pocit, že nikdy nedokážou to co lektorka. Zábavné je, že se pořád jede něco nového, každý trénink nový trik, třeba hlavou dolů. Po kurzu jsou překvapené, co všechno umí. A také je překvapují svaly, které nikdy dřív neměly. Je nádherné vidět, jak tomu ženy pomalu propadají, zamilujou se a pak už tu tyč potřebují.
Přitom ještě před pár lety měl u nás tanec u tyče nálepku nočního baru...
Od té doby se hóóódně pokročilo. Tedy jednoznačně v Praze. Protože v Kladně, kde mám druhé studio, lidé ještě pole dance tolik neznají.
Kdyby přišel na trénink zájemce, který má přes sto kilo jako já, zvládne to?
Určitě, protože se začíná chozením kolem tyče. Hlavně nikoho nenutíme, aby šplhal nahoru. Naopak, prvně se klouže dolů, využívá se vlastní váha. I tak se nenásilně posiluje.
Mám pocit, že kdysi při šplhu na základce jsem si spálil dlaně...
Spálené dlaně nehrozí. Dneska jsou nové typy povrchů od nerezových, přes závodní mosazné, po barevně lakované. Metou poledancera je totiž neklouzat. Představte si, že jste někdy ve výšce, visí na vás někdo další a teď to začne jet dolů. Když se klouže, je to problém.
Napadá mě ještě: cvičí už na tyčích i první muži?
Jo, jo. Je jich málo, ale jsou. Třeba v Kladně máme manželský pár, ti už spolu tyčujou i na soutěžích.
Strážce streamu
