Jak jste se o listopadu 1989 učili ve škole?
Přiznávám otevřeně, že dějepis nebyl ve škole můj oblíbený předmět, ale to období jsme probírali. Chodil jsem na víceleté gymnázium, takže na nižším stupni jsme to jen proletěli, pak na vyšším stupni se to už probíralo podrobněji. Myslím, že jsme si o tom převážně povídali, něco pročítali v učebnicích. Myslím, že jsme si i pouštěli nějaké proslovy Václava Havla. Byla to sice pro nás možná relativně dávná historie, ale zase ne moc, protože se významně dotkla generace našich rodičů. Určitě se z toho zkoušelo.
Co jste si o tehdejších listopadových událostech a době povídali doma?
Naši na to vzpomínají tak, že nemohli vyrazit a cinkat klíči do ulic, protože měli doma malého mě. Já jsem zářijové dítě, takže je chápu. Ale je mi jasné, že od těch událostí očekávali změnu a svobodu.
Myslíte, že v době komunismu bylo něco dobrého?
V té poslední fázi se už poměry uvolňovaly, z východu přišla například perestrojka. Ale pokud by měla být řeč o komunismu jako takovém, tak samozřejmě že pro některé lidi byly tehdejší poměry příznivé. Ti lidé měli jistoty, o tom se nejčastěji vypráví. Jenže lidé za podobné jistoty platili především svobodou. To by pro mě určitě nebylo. Ale chápu, že mnozí cítili určité životní jistoty jako pozitivní věc. Mohli se vyhýbat odpovědnosti za vlastní osudy, když chtěli.
Co vám na době před rokem 1989 připadá nejabsurdnější?
Každodenní nedostatek běžného spotřebního zboží, což si dnes už nedokážeme představit. I to, že se z běžných předmětů vlastně stávalo luxusní zboží, právě proto, že bylo nedostupné. Když vidím staré filmy, tak tam bývají ony ikonické záležitosti, jako fronty na banány a vůbec jižní ovoce. Ale protože nám o tom rodiče vyprávěli, tak to možná necítíme jako absurditu, byl to jejich každodenní život v té době. Samozřejmě, nemožnost cestovat jako dnes je něco, co je také mimo naše chápání. Když byl tehdy člověk ve straně, asi měl život jednodušší.
Máte doma věc, která pochází z období před pádem komunismu?
Rodiče už obměnili vybavení domácnosti, ale u babičky se ještě leccos najde. Lidé mívali v kuchyni stejné minutky, na kterých si mohli nastavit čas kvůli vaření, budíky u postelí, všechno stejný model. Doma jsme mívali gramofon, ale už jsme se ho zbavili, babička přešla na hudební cédéčka.
V čem jsou na tom dnešní třicátníci líp než třicátníci před třiceti lety?
Určitě máme víc svobody. Cestovat můžeme, kam chceme, pracovat také, kde chceme. Z hlediska mé profese je to také zcela jiné. Ale to asi není jenom záležitost režimů, ale také techniky, která tehdy v té podobě, jako teď, ještě neexistovala. Dá se říci, že před třiceti lety byl každý programátor průkopník.
Lákalo by vás vrátit se v čase dozadu a nahlédnout do časů před rokem 1989?
Možná vidět na vlastní oči spartakiádu nebo prvomájové průvody. My se na to dneska díváme s despektem, ale mě by zajímalo, jestli to lidé vnímali jako něco, co museli dělat, aby vyšli s režimem, se kterým ne každý souhlasil, nebo jestli to pro ně bylo ozvláštnění všedního dne.
Jaká je podle vás dnešní česká společnost?
Pokud bych měl použít obvyklý stereotyp, tak si na všechno stěžujeme. Já si taky někdy postěžuji, zvlášť na politiku. Ale domnívám se, že nejsme ničím extra jiní. Pijeme možná víc piva než jiné národy.
