V noci jsme slyšeli strašný hluk. Volal kolega, že je okupace. Z arkýře našeho bytu bylo vidět přelétávající Antonovy, bylo vidět i na Karlovo náměstí, na střílející vojáky, kterým Ženevská dohoda zřejmě nic neříkala, když nechtěli pustit do nemocnice sanitku. Ani když později rozstříleli operační sál dětské kliniky na Moráni.
Cestou do práce do Vladislavovy ulice jsem míjela frontu před obchodem s potravinami. Stáli tam samí starší lidé, kteří zažili válku a věděli, co může nastat.
Měšťanskou besedu, naše pracoviště, odkud se odbavovalo vysílání, vojáci hned neodhalili. Vše jsme udělali tak, aby to vypadalo, že nevysíláme. Odpojili jsme doutnavky, přehodily symboly ZAP a VYP, stáhli jas monitorů.
Přes naše pracoviště se vyřizoval například i telefonát prezidentovi republiky Ludvíku Svobodovi, aby řekl pár slov národu.
Pak přišel do místnosti starší ruský voják s jedním mladým „uchem“. Začal nám vypravovat, jak tu byl už v roce 1945. Rozhlížel se kolem, dělali jsme, že máme těžkou pohodu. Jenže jeho napadlo otevřít dveře za panely a viděl, že elektronky, veliké jako žárovky, žhnou. Tak nás definitivně vypnul.
Po budově běhali ozbrojenci jako zběsilí, snažili jsme se jim namluvit, že nahoře, kde byla translační zařízení, je půda a věší se tam prádlo. Ale nenechali se oklamat. Naštěstí se podařilo vysílání přehodit na vysílač Cukrák. Ředitel nás uprosil, ať odejdeme, obával se, že vojáci začnou střílet. Do průjezdu televize vjel právě tank.
Na Václaváku bylo plno lidí, házeli na tanky zápalné lahve. K rozhlasu jsme se nedostali, skončili jsme nakonec zklamaní a frustrovaní ve vinárně v Myslíkově ulici. V dalších dnech jsem třeba roznášela a vylepovala letáky. Když jsem se nakonec vrátila do práce, naštěstí nebylo nic rozbité. Stačilo jen vygruntovat. V kuchyňce zůstala památka na nezvané hosty – instantní polévka v pytlíku s azbukou.
Rok po okupaci, 21. srpen 1969, jsem prožila v Rytířské ulici. Stavěla se tu barikáda z velkých kotoučů na kabely, naši policajti stříleli ostrými. Kamarád mě na poslední chvíli vtáhl do výklenku. Odpoledne jsme se o tom bavili v práci, ale pro některé kolegy si přišli. Tak jsme zjistili, že jsme napojení.
