Iphonemánie. Posedlost ze značek je extrém. Je to labelismus

Překvapuje vás dění kolem iphonemánie?
Ne. Měl jsem v ordinaci případ, kdy dítě ukradlo rodičům peníze, protože mu nechtěli koupit nový iPhone. Chtělo mít značku, kterou už měli jeho kamarádi, a nechtělo stát mimo.

Co k tomu člověka vede?
V západní Evropě řešili teenageři už před třiceti lety, jakou značku oblečení kdo nosí. Kdo neměl správné logo, byl out. To se teď přeneslo na mobily. Kluci a holky, co jsou oblíbení a obdivovaní, nosí značkové věci a mají iPhone. Když chci být také oblíbený, měl bych proto mít značkové „hadry“ a iPhone.

iPhone stojí jeden plat 20 Tolik dní potřebuje Čech s průměrnou mzdou, aby si vydělal na poslední nejdražší model od firmy Apple. Před osmi lety mu stačilo pouze 11 dnů. Ceny značkového mobilu stoupají u nás rychleji než naše mzdy. 3 Američané si v průměru vydělají na nejnovější iPhone za pouhé tři dny. V roce 2008 si ale pořídili poslední model mobilního telefonu s jablkem už za dva pracovní dny.

Je touha vlastnit značkové věci lékařsky definovaná?
Každý člověk něčemu fandí. Fotbalovému klubu, zpěvákovi, značce aut. Apple vystavěl existenci na tom, že je exkluzivní, inovativní a stylový. Kdo má Apple, ten má styl. Kolem značky se seskupil velký okruh fanoušků. Apple nabízí možnost, že spolu s ním patříte k určité skupině lidí. Jedná se o snahu vytvářet v lidech pocit výjimečnosti.

Má pro to psychiatrie nějaké pojmenování?
Nemá. Není to nemoc. Je to extrémní snaha uspět a být v mainstreamu. Být úspěšný. Možná bych tady mohl použít slovo snobismus.

Nebo značkismus?
Napadá mě i labelismus. Ale pozor! Je spousta lidí, kteří si Apple a vůbec značkové věci pořizují, protože jsou kvalitní a líbí se jim, ale nocovat před obchod nepůjdou. Já je za to nekritizuji. Neplatí automaticky, že kdo má Apple, je snob.

Dá se silná touha po značce uměle vybudovat?
Přečtěte si životopis Steva Jobse. Chtěl být úspěšný, vytvořit něco, co budou chtít všichni a co nebude levné. Společnost Apple to dělá cíleně. Člověk je ochoten zaplatit až čtyřikrát víc za jejich výrobek než za telefon, který by mu posloužil stejně. Platí za styl, za to, že patří mezi výjimečné. Není to racionální rozhodnutí.

Řešíte střety dětí a rodičů ohledně drahých věcí?
Ano. Ve věku puberty kolem jedenácti dvanácti let, to je období, kdy je pro děti extrémně důležité být zavedený v kolektivu spolužáků. Jeden člověk se značkovým mobilem strhává ostatní.

Co se proti tomu dá dělat?
Aby byly děti sebevědomé i bez drahých předmětů. Je nutné s nimi mluvit. „Já ti telefon nekoupím, protože je zbytečně drahý, dobře ti poslouží levnější. A pokud po něm toužíš, tak si ho pořídíš, až budeš sám vydělávat.“ A říkat to opakovaně.

Může to říkat rodič s iPhonem v kapse?
Může. „Já chápu, že se ti líbí, začni si šetřit a já ti na něj dám půlku. Za tu by byl telefon, který jsem ti chtěl koupit, zbytek si dej sám. Dostáváš peníze od babiček, když doma pomůžeš nad rámec povinností, můžeš i za to dostat nějaké peníze.“ Záleží, jak to má která rodina nastavené.

Značkomaniaci Kvůli touze pořídit si to, co letí, jsou lidé ochotni obětovat čas i peníze a letět přes půl světa. Firmy i filutové na tom vydělávají. Obdobnou mánii, jaká se točí kolem iPhonů, zažívaly první tři generace hrací konzole PlayStation. Nadšenci také spali před obchody nebo kupovali až trojnásobně předražené kusy od překupníků za 1500 dolarů (PlayStation 3). Miliony čtenářů čekaly před knihkupectvími na nová vydání Harryho Pottera. Kdo nechtěl čekat na překlad, zaletěl si pro anglickou verzi do Velké Británie.