Uplynulý víkend jsem strávil – jako stálý příznivec a patron české fotbalové reprezentace – v italském přímořském městě Rimini, ze kterého se v neděli vyjíždělo ke kvalifikačnímu zápasu s republikou San Marino. V Rimini se narodil můj vůbec nejoblíbenější filmový režisér, drahý kolega Federico Fellini.
Bydleli jsme v hotelu Grand, kam kdysi velmi rád chodil, a na mě dýchla atmosféra let dávno minulých, kdy tam Federico režíroval své filmy, volal na herce „Akcióne!“ nebo na Mastroianniho „Marčelo, brááávo!“ Přímořská letoviska mívají mimo sezonu takovou zvláštní nostalgicko-melancholickou náladu. Pláže jsou opuštěné, převlíkárny zavřené, rackové bezradně popocházejí sem tam...
Já osobně to zbožňuji. Po noci v hotelu, kde spala snad i Anita Ekbergová (myslím, že jsem měl přímo její pokoj a koupal se v její vaně), jsme se přesunuli do druhého nejmenšího státu v Evropě – do San Marina. Rozkládá se na ploše 61 km2 a má 35 tisíc obyvatel. Pokud jde o fotbal, v národním týmu je většina amatérů – učitel, opravář televizí, úředník z berňáku, prodavač, pošťák, dva policajti... Nejlepší záložník týmu, holič Phellipe Santorini nemohl nastoupit, protože měl v provozovně nával. První čtvrthodina byla bez gólu, ale pak to začalo.
Za chvilku jsme vedli už 4:0 a mně vám začalo být těch Sanmaríňanů líto. Kolem hřiště stáli podavači míčů, místní malí kluci, a já si uvědomil, že i oni mají fotbalové sny a své hrdiny. A bylo jasné, že možná nikdy v životě neuvidí svůj tým zvítězit. A jestli někdy budou sami reprezentovat, čeká je ten samý osud.
A že si nikdy nezahrají proti Messimu, Ronaldovi... A možná jsem nebyl sám, kdo to tak cítil, proto když fanoušci San Marina – z 90 procent děti – začali skandovat Sááán-ma-ríííno!, tak se všichni čeští fandové přidali! Sááán-ma-ríííno!!!
