Počet přihlášených automobilů všech typů stejně jako registračních značek se první roky po první světové válce pohyboval v Praze v desítkách, možná stovkách. Do provozu se dostávala jak auta nová, tak především ojetá, a to i ta, která zřejmě absolvovala válečná tažení. To se týkalo hlavně nákladních vozů, jež si začínali pořizovat živnostníci a továrníci. Z archivních složek Zemského úřadu Prahy na nás dýchne nejen atmosféra doby, ale i pořádkumilovnost úředníků i řidičů, kteří své vozy k provozu přihlašovali.
Kolky, fotky, poplatky
Když chtěl například v roce 1920 přihlásit majitel svůj vůz k provozu, stačila mu žádost, fotografie či technický výkres vozidla, kolek 2 Kč, 5 Kč na další poplatky a dalších 100 Kč za vykonání prohlídky a zkušební jízdy. Především však musel poníženě a uctivě požádat Zemskou správu politickou. Jeden příklad za všechny: „Nížepsaný žádá za vyzkoušení a připuštění k jízdě po veřejných cestách automobilu nákladního…“
Ne vždy se jednalo jen o přihlášení vozidla, nepořádnost šoférů zlobila již naše pradědečky. Například majitel velkozávodu v Praze-Karlíně M. Goldschmidt uctivě žádá Zemskou správu politickou: „… obdržel jsem od Vás pod výše uvedeným číslem certifikát na moji tříkolku, který ale k mému největšímu politování můj šofér svého času ztratil…dovoluji si Vás tímto co nejuctivěji žádat o laskavé vystavení certifikátu… Doufaje, že bude mojí žádosti v brzku vyhověno, vyprošuji si laskavého zaslání proti dobírce na moji adresu.“ Zkušební komise poté přizvala na určené datum majitele vozu k prohlídce (dnes by se dalo říci „technické prohlídce“) a zkušební jízdě, po které byla vydána SPZ. O celém aktu byl vydán pečlivě zpracovaný zápis, nad nímž se ale po těch desetiletích neubráníte pousmání. Už jenom proto, že počet dokladů o přihlašovaných vozech se rok dva po světové válce vejde do krabice jako necelé dva současné šanony…
Doklady úřadů měly patřičnou štábní kulturu i design.
Bezpečnost především
Co se hodnotilo? Když svůj opel přihlašovala tehdy známá baronka Sidonie Thunová-Nádherná, musela komise například upřesnit, zdali se jedná o pohon elektrický, parní, či motorový. Také otázky, na které komisaři hledali odpovědi, byly zvídavé a vyčerpávající. Však posuďte…
■ Jest u akumulátorů vyloučeno postříkání kyselinou?
■ Jsou po ruce dostatečná opatření k upevnění signálových svítilen, a kde jsou umístěna?
■ Jest vozidlo tak zařízeno, že nemůže být uvedeno v pohyb osobami nepovolanými?
■ Jsou na vozidle zařízení zamezující nemírný hřmot, obtěžující dým, vypouštění páry a plynu, pak vypadávání žhavých kousků topiva neb zbytků?
Dozvíte se v mnoha případech i číslo motoru, které mnozí výrobci již udávali, komise zapsala objem i výkon motoru, druhy brzd na jednotlivé nápravy a sestavu veškerého osvětlení (elektrického i acetylenového) a také například způsob zapalování. Pak už se mohlo vesele na zkušební silnici…
Stěrače stírají, houkačka houká
Zajímavé jsou i kolonky popisující průběh jízdních zkoušek. Připomenou-li vám některé odpovědi Zdeňka Svěráka ve filmu Vrchní, prchni, nebudete asi daleko od pravdy. Ale jiná doba, stejné hlášky…
Na jakém terénu a za jakého počasí byla zkouška provedena? Jak velká jest největší rychlost vozidla v kilometrech? A) Dle udání žadatele? B) Dle výsledku jízdy na zkoušku? Jak působilo zařízení na zpětný chod? Jak působily brzdy při větší rychlosti? Klouže vůz?
Komisaři mohli proto výše zmiňované paní baronce u jejího vozu Opel od firmy Adam Opel, dodavatele vozů královským rodinám, potvrdit, že zkouška se konala na státní silnici Praha–Jenerálka za pěkného počasí, že maximální rychlost udala paní baronka 60 km/h, ale komise vypočítala 72 km/h. Na zpětný chod působilo zařízení DOBŘE, stejně ohodnotila brzdy při vysoké rychlosti a zjistila, že vozidlo NEKLOUŽE.
Vozidlo se podrobovalo i zkoušce ve stoupání, v zápisech se uváděl vždy konkrétní kopec. Na některých dokumentech je poznamenáno, jak se tříčlenná komise podělila o zkušební poplatek. Ze stokoruny si někdy dva komisaři brávali po 30 Kč, zbytek zůstal eráru, jindy šli půl na půl. Vše bylo ale pečlivě zaznamenáno.
Emise čichem
Spektrum značek, které naši předkové přihlašovali, bylo neskonale širší než dnes, a především zaujme, kde všude se automobily vyráběly. V dokladech najdeme značky z malých německých měst při hranicích tehdejšího Československa, v současnosti nám názvy už nic neřeknou a připomínají seznam vyhynulých veleještěrů.
Jsou zde renomované automobilky, které jsou na trhu dodnes, ale i kdysi známé vozy z celé Evropy, jež najdeme už jen v muzeích. De Dion Bouton, Presto, Arries, Horch, Itala, Minerva, Dietrich. A města? Kamenice v Srbsku, Žitava, Luneville a tak dále.
Netrápili je však stočené kilometry (auta neměla počítadla), emisní zkoušky se odbývaly okem a čichem. Byly to doby idylické, ale zkuste si představit, jak nyní, kdy se přihlašují jen v Praze auta po stovkách denně, čekáte se svým miláčkem v dlouhé frontě pod zbraslavským kopcem směrem na Jíloviště, aby neúplatní komisaři zapsali do dokladů, že váš vůz zvládl pětiprocentní stoupání…
