Sympatický blonďák z Ústavu chemie pevných látek z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze srší vtipem a dobrou náladou a vše se snaží vysvětlit tak, aby to pochopil i člověk nestudovaný. „Můj oblíbený fyzik Richard Feynman říkal, že problematice rozumíme, až když to umíme jednoduše vysvětlit šestiletému dítěti,“ říká v rozhovoru pro deník Metro zástupce nové generace vědátorů.
Jak byste tedy dítěti vysvětlil, co děláte?
Řekl bych, že se koukám pod mikroskopem, co se stalo s plastem poté, co jsem na něj posvítil laserem. Naším úkolem je vzít nějaký materiál, většinou je to plastová umělohmotná fólie, a tu ozářit excimerovým laserem. Tento laser se používá například v lékařství při operaci očí. Následně pod mikroskopem zkoumáme, co to s tou plastovou vrstvou udělalo. Určité plasty dobře pohlcují laserové záření, některými paprsek projde nebo se odrazí. Ale některé ho umějí pohltit a na základě toho změnit svůj povrch. Například tak, že se na povrchu utvoří vlnky, které pod mikroskopem vypadají jako manšestráky nebo urolbovaná sjezdovka.
K čemu jsou takové pokusy dobré?
Využití je například v takzvané ohebné elektronice při určování směru vodivosti. Pokud se před ozářením plast napráší zlatem, stříbrem nebo jiným kovem, tak se potom proud šíří nejlépe právě ve směru oněch vlnek. Další zajímavé použití je ve tkáňovém inženýrství. Někdy se při větších popáleninách kultivuje nová kůže pro pacienta na nějakém nosiči. Ukázalo se, že na povrchově upravené vrstvě plastu se kožní buňky lépe uchytí než na povrchu, který je zcela hladký.
Čím konkrétně se zabýval váš výzkum?
Tvorbou antibakteriálních materiálů, dělali jsme třeba výzkum s acylpyrinem. Plast se rozpustil v rozpouštědle, přisypal se k němu acylpyrin, směs se nechala vytuhnout a následně jsem vypálil laserem vzor. Přišlo se na to, že takto upravený materiál má vyšší antibakteriální účinky než pouhé použití acylpyrinu nebo laseru. Tento materiál má opět využití v lékařství, pokud je například potřeba zabránit kontaminaci bakteriemi u implantátů v těle.
Dominik Fajstavr hraje na violoncello v Pražském filmovém orchestru.
Věřím, že teď už si náplň vaší práce umí představit více lidí. Zasazujete se také o popularizaci vědy, když to dokážete tak srozumitelně vysvětlit?
Přál bych si, aby se věda dostala k více lidem, proto její popularizaci považuji za velmi přínosnou. Tím, že pro to, co děláme, nadchneme další generaci, může věda pokračovat. Kdosi chytrý řekl, že věda je k ničemu, pokud ji člověk dělá sám za počítačem, pak výsledky někam nahraje a nikdo se o tom nedozví, nemá to žádnou návaznost. Daniel Stach z pořadu Hyde Park Civilizace vždy hezky vysvětluje, že hlavním posláním vědy je oslovit mladé lidi i širokou veřejnost.
Zrovna chemie a fyzika bývají pro děti ve škole strašákem. Jak šly tyto předměty vám?
Musím se pochlubit, že v tom jsem byl asi nejhorší ve třídě a měl z nich na vysvědčení čtyřky. Trochu mě ale mrzelo, že všechno flákám, takže když jsem si měl vybrat volitelné předměty, řekl jsem si, že se hecnu a zvolím to, co mě zajímá. O prázdninách jsem se proto chemii a fyziku doučoval na dece na koupališti.
Co vás na tom tak zaujalo?
Přišlo mi fascinující, že například atomy v naší ruce vznikly v jádru hvězdy. Nebo že zlato každého šperku či prstýnku nemohlo vzniknout nikde jinde než při výbuchu supernovy. Hlavně mě ale motivovala volba, do té doby se mě nikdo z učitelů neptal, co chci studovat. Takže když jsem si mohl poprvé sám něco vybrat, přemýšlel jsem o tom, co je pro mě nejzajímavější.
Mnoho studentů takovou vnitřní motivaci během studia nemá. Co by se podle vás mohlo v tomto směru změnit?
Můj další oblíbenec astrofyzik Neil deGrasse Tyson odpověděl na otázku, jak vychovávat z dětí vědce, že jim máme jít z cesty. S tím souhlasím, děti jsou přirozeně zvídavé, vše chtějí prozkoumat, brát do ruky, všude strkat prstíčky. Ale jako rodiče je hodně peskujeme, říkáme jim, ať na to nesahají, že to rozbijí, zašpiní. Myslím, že už tímto se v dětech postupně tlumí jejich chuť prozkoumávat. Nebo když se už po čtyřicáté zeptají, proč je sluníčko žluté, proč měsíc není hranatý a další podobné věci, tak rodičům dojde trpělivost, děti odpálkují a ony začnou mít pocit, že jsou jejich otázky hloupé, a přestanou se ptát. V ideálním případě by měli rodiče touhu po poznání v dětech podporovat odmalička, motivovat je, aby se ptaly na všechno, co je zajímá, a nebát se sobě i dětem přiznat, když něco nevědí. Taková krásná odpověď by třeba byla, že to možná nikdo neví, ale když se o to bude to dítě zajímat, třeba bude první, kdo na to přijde.
Bavilo by vás chemii nejen zkoumat, ale také jednou učit?
Rozhodně, taková pozice středoškolského učitele v malé podkrkonošské vísce by mě naplňovala. Když totiž nějakou komplikovanější problematiku umíme vysvětlit selským rozumem, sami dokážeme, že tomu rozumíme a neschováváme se jen za odborné terminologie.
Vaše manželka je také vědkyně. Jak dva vědci vychovávají děti?
Nemáme s naším drahým potomkem plán, že jednou musí jít na chemii a všechno ostatní je špatně. Ani my jsme nevěděli, co v životě chceme dělat. Snažíme se ho motivovat k poznávání světa, ale znovu se musím přiznat, že má drahá zvládá průzkumy našeho ročního badatele s větším klidem a nevadí jí, když třeba vyšplouchá všechnu vodu z vany, protože zrovna objevil radost ze stříkající vody nebo z víru po vytažení špuntu. Jeho zájem o okolí je pro nás důležitější než naklizenost v pokoji. Ale když strká prstíčky do zásuvky, což je jeho poslední nová záliba, tak už pro něj jdeme.
Strážce streamu
