V minulé kampani jste často nosíval klobouky. Poslední tři prezidenti jim neholdovali.
Pamatuji v klobouku například Husáka. A můj klobouk? Mně je v zimě na hlavu zima, což jistě pochopíte při pohledu na mou hlavu. Nosívám i placatou čepici, klobouk je mi příjemnější. Klobouky sluší ženám, a pokud je povolený jako pánský doplněk, já si ho užívám.
Neumím si vás představit ve vytahaném svetru a v džínách či teplákách.
Tepláky mám, mám i džíny. V těch pracuji. U ohně jsem raději v něčem pohodlném. Zvykl jsem si v diplomacii, že i o víkendu musíte vypadat elegantně. Ve Francii se na to velmi dbá. Kdybych chodil v teplákách, podepsalo by se to na způsobu, jakým člověk reprezentuje svou zemi. Uvědomil jsem si, že i víkendový outfit je důležitý.
Před pěti lety vám maminka půjčila na kampaň neuvěřitelných osm set tisíc korun.
V rodině se o tom debatovalo. Můj táta tehdy ještě žil a přemýšlel, jak mi pomoci. Jsem ze čtyř sourozenců, rodiče nám vždycky pomáhali v našich projektech. Nebyl to ojedinělý případ. Naši vždy spořili a vždycky nám v určitou chvíli položili otázku, jak nám mohou pomoct. Ty peníze šly na můj transparentní účet a byla to opravdu obrovská suma. Do této kampaně mi poslala padesát tisíc, a to je důchodkyní s podprůměrnou penzí. Když se podívám do výčtu dárců z minulé kampaně, byla tam řada vdov po významných mužích. I ze zahraničí.
Někteří sourozenci se rozhádají. Co u vás?
Moje rodina nejsou jen sourozenci. Strašně si vážím, že mám sestry a bráchu, kteří mají porozumění pro to, co dělám, a podporují mě. Mám ale i desítky neteří a synovců, ti se minule do kampaně zapojili a ohromně pomáhali. Mám spoustu bratranců a sestřenic, spoustu příbuzných postupně cestou životem objevuji. Nejsme ale rodina Hujerových, už proto, že se každý jmenujeme jinak. Když je třeba, umíme si pomoct.
Jak jste se sourozenci vycházel? Vytvářeli jste proti sobě účelové koalice?
Jsem číslo tři, jsme po dvou letech. Vycházeli jsme spolu velice dobře, ale v dospívání se vzájemné vztahy měnily. Podle toho, jestli jsme byli pod jednou střechou, nebo někdo z nás odešel studovat či pracovat jinam. Koalice jsme v dětství pochopitelně vytvářeli, soupeřili a bojovali o vše možné. Ale sváry šly stranou, když jsme například vytvořili kapelu, abychom zahráli na oslavě prarodičů. Jako houslista jsem vytvářel kvarteto, kvinteto nebo trio.
Balil jste na housle holky?
Na housle jsem jich moc nesbalil. Pak jsem začal hrát na foukací harmoniku a na kytaru, to už bylo jednodušší. Jako kytarista a zpěvák jsem měl široké auditorium.
Po rozhovoru
Umíte zvýšit hlas. Dokážete sprdnout na tři doby?
A víte, že ano. Takhle, dokážu někoho postavit do situace, aby si uvědomil, že udělal vážnou chybu. Trochu zvýším hlas, ale okenní tabulky nedrnčí. Co si vybavuji, rodiče hlas také nezvyšovali, ale jako děti jsme dobře věděli, když bylo zle. Každá rodina má své kódy. Ve Francii jsme poznali se ženou rodinu, která měla deset dětí, a ti nás okouzlili. Těm vůbec nevadilo, že nás přijede pět nebo šest. Od toho otce jsem okoukal jeden z kódů, který jsem pak začal používat. Když něco nefungovalo, tak on pronesl větu: „Tak pozor. Ještě chvíli, a já se rozzlobím.“ Pedagogicky velmi zajímavé sdělení. On dětem řekl, že ještě chvíli, a vyskočí z kůže. Nikdy ale nevyskočil a děti to návěstí respektovaly. Starší sourozenci navíc umravnili ty mladší. Rodičovská autorita není založená na tom, že otec nebo matka křičí. Tohle jsme si odnesli do výchovy vlastních dětí a funguje to.
Podle čeho pozná rodina po vašem příchodu domů, že je lépe klidit se z cesty?
Určitě to poznají, chovají se podle toho, ačkoli žádné signály nevysílám. Když jsme měli těžce postiženého nejstaršího syna, můj příchod domů vypadal tak, že jsem si ještě nestihl sundat kravatu, žena na mě přesunula všechny povinnosti se slovem „končím“. Převzal jsem službu se vším všudy. Nechodil jsem domů, že mají všichni pochopit, že mám starosti v práci a že jsem utahaný. Přicházel jsem s tím, že jdu do další služby. V tu chvíli se chováte zcela jinak. Že přebíráte odpovědnost za zlobidla, za domácí úkoly a vše ostatní, včetně kuchyně. Teprve když jsou děti stabilizované, nejlépe v horizontální poloze, začínáte žít. Když tohle propíšete do své každodenní motivace, nemůžete žít s tím, že se po návratu domů postaví všichni v předsíni do pozoru a respektují vaši únavu.
Vaše žena vlastně obětovala kariéru péči o nemocného syna a rodině vůbec.
Nedívá se na život jako na kariéru, ale jako na příležitost. Mít kupu dětí, ze kterých rostou osobnosti, to často vydá za všechny kariéry. Bral jsem si ji, když dělala asistentku ředitele a já studoval. Brali se asistentka a chudý student.
V prvních letech manželství jste mívali občas do kapsy hodně hluboko a někdy žili ze dne na den. Co vám to dalo?
Často jsme byli i v situaci, kdy jsme brali dávky na péči o osobu blízkou. Například jsme zjistili, že vyměření dávek se liší mezi různými městskými částmi Prahy. To vás začne zajímat, když se ocitnete v cizině. V diplomacii můžete být sám nebo s rodinou, ale peníze budete mít vždy stejné. Zjistíte, že vás to fauluje právě třeba při pobytu v zahraničí. Tam jsme o dávky přišli. Pokud jsou dávky výrazem solidarity a uznání, stát nechce to uznání dát, jen proto, že nežijete na území republiky. Proto jsme často, když jsme nakupovali pomůcky pro postiženého syna, žádali o pomoc rodiny známých i nadace. Vím velmi dobře, jak napínavé je sepisovat žádosti například o dvacet tisíc korun na vozík, který stojí sto tisíc. Na druhou stranu víme, že solidarita mezi podobně zasaženými rodinami je velká a reálná.
Chodil jste do Skauta. To je pro dnešní dobu dobrá průprava.
Měli jsme oddíl, který se ale nesměl jmenovat skautský. Mívali jsme na táborech docela studený odchov a já tehdy toužil být něco jako ranger, který jde do těžkých misí. Reflexy z těch časů v sobě mám dodnes. Například zapálit oheň dvěma sirkami bez papíru, vyspat se v suchu, když je to všude nehostinné. Naposledy na Ukrajině, když vyhlásili letecký poplach. Před spaním jsem si vše připravil, naměřil jsem si předem kroky ke dveřím, kam dát zavazadlo, aby nebylo pod oknem, a podobně.
Kdy jste se definitivně rozhodl kandidovat podruhé?
Byl to proces, přátelé na to často přivedli řeč. Jako šéf výboru, který řeší obranu a bezpečnost, jsem měl hlavně letos, po zahájení války na Ukrajině, mnoho jiných starostí. Proto jsem se rozhodl nesbírat podpisy mezi občany, protože válka byla číslo jedna. Ale někteří kolegové senátoři mi sami nabídli, že když se rozhodnu, podpis mi dají. V Senátu jsem dostal dvanáct podpisů, v Poslanecké sněmovně dvacet.
V politice platí, že někdy musíte na hruď připnout medaili člověku, kterému byste nepodal ruku.
Stejné to má živnostník, když mu do obchodu přijde na kafe někdo, koho považuje za nebezpečného nebo nezodpovědného. Tady zastáváte úřad, jste tu pro všechny, nejen pro ty, kteří vás zvolili. To je například jedno z poučení z diplomacie. Nejednáte jen se spojenci, ale i s těmi, kteří vám chtějí ublížit.
Jste manuálně zručný?
Naposledy jsem doma postavil lavičku pro osm osob.
Fotíte ještě? Na klasický film?
Naposledy před měsícem, ale fotím už málo. Filmy mi vyvolává jeden specialista.
Umíte vařit?
Vařím rád. Jsem mlsný. Když mám doma pocit, že mi něco chybí, zkusím to uvařit sám. Trávím v kuchyni dost času, zakomponoval jsem do toho i děti.
O tom, jak vznikaly jednotlivé rozhovory s kandidáty (a kandidátkou) se dočtete zde.
