Zdá se mi to, nebo máte vždycky dobrou náladu?
Vždycky asi ne, ale proč svoji negaci přenášet na někoho jiného? Mám i své temné stránky a chvíle, ale jsem energický člověk, dělám to, co mě baví a je to moje volba. Takže když pracuju a jsem Anna K., snažím se na lidi působit dobře, i když mi dobře třeba zrovna není. Blbou náladu si prožiju sama doma, ale díky tomu, že jsem pořád v pohybu, můžu se skomírání většinou vyhnout. Prostě jedu naplno a asi právě díky tomu jsem dobře naladěná. Do nějakých hlubin démonů se ale taky umím pěkně propadnout. Pak musím to upadání včas přerušit. Znám dobře panickou úzkost a vím, že když v tom začínajícím stavu jenom chvilku spočinu, mohlo by mne to pořádně sundat.
Když taková sebelítostivá nebo temná chvíle přijde, musím k něčemu přesunout pozornost – třeba se zvednout a jít dělat něco jiného, ale většinou k tomu potřebuju lidi, aspoň někomu zavolat. Neumím to řešit o samotě, jako si někteří lidé třeba chodí sami vyčistit hlavu do lesa. To není úplně můj styl. Potřebuju lidi, s někým milým promluvit nebo hodně pracovat.
Anna K.
V jednom dřívějším rozhovoru jste říkala, že po prožitých těžkých obdobích s vlastní nemocí a se smrtí blízkých už víte, že je potřeba o sebe pečovat a umět šetřit síly. Během tohoto léta jste ale odehrála 50 koncertů, to musí být slušný zápřah. Dá se mezi tím vůbec stihnout třeba pohoda u vody?
To si trochu protiřečí, že jo? Žádné válení u rybníka moc stihnout nešlo. Těch pár dnů mezi koncerty jsem trávila spíš doma na zahradě nebo v lese se psem. Jinak většinou v takovém pololeže, abych si odpočinula fyzicky. Ale to léto bylo pro mě neuvěřitelně krásné. Jsem šťastná, že můj kamarád Martin Linhart ho tak pěkně zaznamenal na video. Neplánovaně tak vznikl úžasný klip k písni Pyramida boha slunce z alba Světlo. Koncerty jako takové mě strašně baví. Jakmile vylezu na pódium, můžu být úplně na smrt unavená, ale energie lidí mi opravdu pomáhá všechno překonat. Prostě radost a pohyb rovná se endorfiny. Vystoupím tak pozorností z utahaného těla a jsem šťastná. Únava se ale vzhledem k tomu všemu, co je za mnou, samozřejmě dostavuje. Nejsem žádná superžena ani robot. Mám za sebou strašně punkové období a další nálož náročné léčby, která skončila teprve nedávno, taky mi už není dvacet. Ale zase si říkám, že asi musím být pořádně zdravá, když to nasazení vydržím. Myslím, že kdyby ve mně byla nemoc, se kterou by tělo bojovalo, určitě bych to nemohla dávat. Je to taková výzva zkoušet tělo a kondici, která mě motivuje. Občas se na dvě vteřiny polituju a říkám si, jestli nejsem magor, ale pak je to zas dobrý a cítím se silná jako lev.
Zaujaly mne ty endorfiny. Hodně se teď diskutuje o tom, jak různé činnosti a situace ovlivňují chemii mozku a tím naše rozpoložení. Jste holka z hor a hodně jste lyžovala. Spoustu pohybu, který vás prý taky nakopl, jste měla při tančení ve StarDance. Vaše vystoupení se mi moc líbila, pokračujete v tančení?
Tanec je boží. Nejen jako pohyb, ale taky se mi líbilo, jak se díky němu člověk zase jinak vnímá. Jinak jsem chodila, držela tělo, a dokonce se oblékala. Vůbec mi nepřišlo divné si do společnosti obléknout krátkou sukni, prostě jsem se cítila víc jako ženská. Najednou jsem dostávala komplimenty, třeba od tanečního partnera, že mám super nohy, nebo mi lichotilo, když mě oblečenou do tanečních hadříků a nalíčenou potkal v televizi Miro Žbirka a asi na pět minut oněměl. Po skončení StarDance jsem uvažovala, že bych se dál soukromě věnovala třeba argentinskému tangu. Líbí se mi takové zvláštní napětí toho tance, hutnost hudby. Ale právě v té době mi podruhé diagnostikovali nádorové onemocnění, a tak to šlo stranou. Teď už jsem zase v pořádku, ale omezení pořád jsou, takže na tanec to ještě úplně není. Tak uvidíme, chce to po krůčkách, a přednost před vším ostatním u mě pořád mají koncerty. U nich se hlava raduje nejvíc a taky nemusím řešit zákulisí, které bylo u StarDance hodně spojené s bulvárem. Ten pozornost pořád štengruje různýma uměle vyvolanýma kauzičkama, a je to dost otravné.
Anna K.
Co to znamená?
Bulvár prostě vždycky najde, co by se dalo použít. Jeden bulvární plátek byl mediálním partnerem, takže jsme je měli stále v patách. Na to já zvyklá nejsem, a ani si zvykat nehodlám. Jasně, můžu nad tím mávnout rukou, ale je to takové zbytečné zlo, které moc nechápu. Jsou to sice kraviny, ale z nich se skládá život. A dočítat se o sobě lži, jen aby se něco zpropagovalo, mi přijde padlé na hlavu. Jinak to byl hezký a moc zajímavý čas.
Právě jedete předvánoční koncertní turné. Co jste si pro ně přichystali?
Koncerty jsou postavené na akustických aranžích našich písniček. Nejenomže jednotlivé skladby hrajeme místo elektrických kytar na španělky, jsou i jinak zaranžované. Toho se ujal kamarád Steve Walsh, se kterým jsem pracovala například i na společném albu s kapelou Reef. Je to borec. Hodně nás to baví a už máme s takovým hraním zkušenost, hrajeme akusticky už poněkolikáté, protože to má obrovský úspěch i u fanoušků. Loni jsme ještě vzali na pár písní i dětské sbory a bylo to boží, tak letos jedou znovu. Je to nádherná energie z dětí a mladých lidí. V Praze v Hybernii s námi zpívá Kühnův dětský sbor, na většině ostatních koncertů vystupuje Dětské sborové studio Ostrava-Jih. Je to parta, která mi přirostla k srdci. Ty děti jsou kámoši, krásně to prožívají – i jejich rodiče, kteří je na koncerty vozí. Je hezké vidět, jak se stále zlepšují a postupně jim roste sebevědomí, když stojí třeba na festivalu před tisícovkami lidí, kteří řvou nadšením. Na turné v předvánoční čas se to nádherně hodí.
Takový koncert a turné jsou hodně náročné projekty. Jste v přípravě perfekcionistka? Nebo spíš bohém?
Já myslím, že jsem pankáč perfekcionista. Líbí se mi, když je všechno perfektně připravené. Nemám moc v povaze mávnout nad něčím rukou, že to nějak dopadne. Jsem bohém spíš v jiných věcech než v práci, tu mám ráda stoprocentní. Ale někdy jsou situace, kdy se musí duše pankáče trošku ozvat, protože by se z toho člověk asi pomátl, kdyby to nikdy nenechal trochu plynout. Vlastně mám zatím zkušenost, že výsledek vždycky dopadne dobře. I když se to hroutí, můžu to zachránit – ukecat, uhrát, uzpívat. I kdyby se zastavila celá píseň, já se nezbortím. S těmi lidmi, kteří si nás přišli poslechnout, se máme vzájemně rádi. Můžu si dovolit říct: „Jé, my jsme to zkazili, pardon, můžeme znovu? My to umíme, akorát jsme to teď zvorali, tak pojďme a dáme to znovu.“ A ve výsledku zjistíte, že lidi mají rádi, když ukážete nějakou slabinu a není všechno dokonalé. Chyby a nedokonalosti, to je život.
Jaké to je, když mají písničky řadu let určitý charakter a v nových aranžích pak zní jinak?
Steve Walsh je skvělý, dělal akustické aranže mnoha kapelám v zahraničí. Bylo pro nás dobré, že skladby přepracoval někdo jiný než my, kdo je vlastně zas tak moc nezná a má pohled zvenčí. Devadesát procent aranží bylo bezvadných hned, na některých jsme ještě trochu zapracovali, a pak byly i písničky, které změnu vlastně neunesly. Není jich mnoho, ale zbylo pár těch, u kterých jsme usoudili, že je to pecka dobrá takhle, jak je. Že jim každá změna spíš uškodí. Takže některé skladby na koncertech hrajeme téměř stejně, jak je znáte, jenom třeba na jiný nástroj. Předělali jsme třeba Nebe, do hodně pomalého tempa, až takové dekadentní aranže, a na pár koncertech tak odehráli. Ale slyšeli jsme dobře, že i když to je zajímavé, není to lepší ani stejně dobré. Opak je Večírek za koncem – u něj nás akustická aranž od našeho kytaristy Jirky Janoucha baví tak, že ji hrajeme i na fesťácích, kde většinu skladeb jedeme v původní podobě.
Jak to vlastně bylo se spoluprací s britskou kapelou Reef, když už jste vzpomněla, že vám s ní Steve Walsh taky pomáhal? Co vás s nimi svedlo dohromady?
Reef je moje velká láska. U nás nebyli nikdy moc známí, možná tak jejich skladba Place your hands. Měli ale velký úspěch doma v Británii, v Austrálii nebo v Japonsku. Teď zažívají comeback a já jsem moc ráda, že na něm makají. Každopádně měli asi osm let pauzu, takže když mi jednou říkal náš klávesák Pája, že budou v Žamberku na festivalu Jamrock, myslela jsem, že si dělá legraci. Ale měl pravdu, protože se dali znovu dohromady, a tak jsem se na ně musela jet podívat. Dokonce jsem se vplížila do koridoru pod pódiem, kam ochranky vždycky pustí maximálně na chvíli pár fotografů. Já si tam frontmana Garyho Stringera točila na mobil a vždycky, když se na mě otočil sekuriťák, hrozila jsem mu pěstičkama: Běda ti, abys mě zkoušel odsud vyhodit, já tady budu! Když jsem se s nimi šla po koncertě vyfotit, přišla řeč na to, že jsem taky muzikantka. Přeskočila jiskra, stali se z nás kamarádi a prokecali jsme celý večer. Gary Stringer má spolu s basákem Jackem Bessantem akustický projekt StringerBessant, a když pak přijeli na Jamrock další rok, bylo to pro mě zase překvapení. My tam tenkrát taky hráli a kluci se na náš koncert přišli podívat, to nás úplně dostalo. Můj idol stál úplně celý koncert pod pódiem jako já tehdy na Reef a tleskal s rukama nad hlavou.
Málem jsem štěstím omdlela. Naše hraní se jim tak líbilo, že jsme se dohodli, že něco zkusíme spolu. Přivezli jsme je do Prahy, dvakrát se mnou hráli v Hybernii a natočili jsme skladbu s názvem Hold a Little Place. Pro mě to bylo celé jako ve snu. Když loni přijeli hrát do Prahy, zavolal mi zpěvák Gary, jestli si s nimi nechci zazpívat. To jsem omdlívala znovu a byla jsem moc pyšná zároveň. Garyho hlas podle mě patří k pěti nejlepším na světě. Stát vedle něj na pódiu a zpívat s ním je zážitek jako hrom. A ještě když vám takový týpek řekne, jak moc se mu líbí váš hlas – to je nad všechna ocenění na světě.
Vyvíjí se váš hudební vkus? Baví vás i někdo z mladých interpretů, nebo se spíš vracíte ke klasikám?
Ke mně vždycky musí nové věci dojít přes lidi kolem mě. Kdysi dávno četla moje kamarádka rozhovor s Bradem Pittem, ve kterém mluvil o svojí oblíbené kapele, novém objevu. Začala hned pátrat, protože Brada Pitta milovala, sehnala nějakou kazetu a přinesla mi ji. Říkala hele, tohle je kapela, co poslouchá Pitt. Já jsem tu kazetu potom rok nevyndala z přehrávače v autě, poslouchala jsem ji pořád. Byli to Radiohead, kteří se teprve po tom roce objevili na titulce Rocku & Popu. Jeden můj hodně mladý kamarád mi tuhle pustil skladbu Bad Guy od Billie Eilish, které je myslím snad šestnáct. Byla jsem překvapená, jak je to dobré muzikantsky. Nenapadlo by mě, že mě zaujme písnička, kterou vlastně poslouchají hlavně teenageři od nás z vesnice. Ale baví mě to, je to trochu divné v dobrém smyslu, není to plytké. Hodně mě to bavilo. Taky jsem začala používat Instagram, protože bych prý měla. Sice mě trochu štve, že musím pak nad každým příspěvkem strávit půl hodiny, ale zase přes tu síť objevuju nové věci. Sleduju třeba malířku Lénu Brauner, která ke svým příspěvkům přidává hudbu, co mě často zaujme. Jinak jsem ale asi trochu old school, pořád bych jela Reef, Led Zeppelin, Toma Waitse, U2, Krawitze, Rolling Stones, Stereophonics nebo Radiohead…
Asi jsou jejich písně nazpívané právě pro vás. Co vaše písničky – když je zpíváte, věnujete je někomu? Myslíte na někoho konkrétního?
Jasně, hodně písniček je osobních. Jsou v různých mých životních etapách a situacích tak silné, že se někdy musím odpoutat od toho prožívání a brát to, že prostě zpívám písničku. Prožívání mám ráda, ale jsem hodně citlivá, a tak je to odpoutání někdy důležité, abych se udržela v duševní kondici. Někdy je mi zase třeba strašná zima, tak se snažím to prostě dozpívat a vydržet… Ale většinou písničky náležitě prociťuju a zpívám je někomu konkrétnímu. Na koho myslím nebo se na něj dívám. Vědomě nebo podvědomě – třeba je to i někdo mezi tisíci lidmi na fesťáku. Tvář, která mě upoutá, která se raduje trochu jinak. Když pak zahlédnu slzy dojetí, musím rychle koukat jinam, abych se taky nerozbulela.
ANNA K.
|
Hodně lidí si udělá povolání z toho, co je jejich vášní, a pak už je to netěší. Dá se podle vás přehltit i hudbou jako povoláním?
Rozhodně. Je to těžké téma. Určitě se může stát, že přijde taková únava, která zastíní velkou radost. Někdy to popadne i mě.
Opravdu? Co se s tím dá dělat?
Musím si říct, co je důležité a jestli kvůli tomu přežiju ten moment, kdy se mi nechce. Třeba když jedeme v pětatřiceti stupních po D1 směr Ostrava na koncert a nemůžeme si pustit klimatizaci, protože bych po celé cestě přišla o hlas. To by v tom byl čert, kdybych se pořád radovala. Ale nepamatuju si, že bych si na pódiu řekla „tady nechci být…“. Pokud se to někdy stane, musím okamžitě skončit. Jeden nikdy neví, stát se to může, protože to je intenzivní a náročná práce a v souvislosti s kondicí těla může přijít nějaká brzda. Ale stále je to velká radost a živá voda. Myslím, že kdybych to měla jen jako práci, asi už bych ji dnes nedělala.
Kdyby se to stalo, šla byste do jiného odvětví showbyznysu, třeba do divadla? To jste si vyzkoušela už jako osmiletá. Nerýsuje se nějaká role?
Náhodou jsem zrovna dostala nabídku na hlavní roli v divadelní hře. Na jednu stranu mě to láká, ale nejsem už zvyklá na to, že bych dělala něco, v čem nejsem plně svým pánem, a nemohla rozhodovat, jak se něco udělá. Samozřejmě to není jen o mně, ale o nás – kapele. Dbám na pocit a názor ostatních, ale zároveň mám velké slovo. Přestože si myslím, že bych měla s tím podřízením se problém, a nevím, jestli bych na to měla herecky, byla by to výzva – a třeba bych překvapila sebe i ostatní. Ale nemám na to čas. Nechci, aby se ostatní museli omezovat třeba tím, že paní umělkyně nemůže v devět ráno zkoušet v divadle, protože se ve čtyři vrátila z koncertu ve Starém Hrozenkově.
Blíží se Vánoce a právě o nich je poslední otázka. Jak tráví Vánoce Anna K.?
Máme s partnerem Tomášem rádi ty české Vánoce doma, žádné létání do teplých krajů nepěstujeme. Samotná náplň Vánoc s blízkými se časem mění, protože moji rodiče už nejsou naživu a zemřela i Tomášova maminka. Byla taková moje druhá máma a nejlepší kámoška, uměla vytvořit atmosféru, kdy nás hostila a rozmazlovala. Už to nikdy nebude takové. Nějak to ale zvládáme, i když je mi o Vánocích poslední roky spíš smutno po všech. Poslední Vánoce jsem byla nemocná, tak jsem si je užila doma pod peřinou obklopená jídlem a svými oblíbenými pohádkami. Vlastně to bylo fajn, odpočinula jsem si a nemusela nikam spěchat. Vtipné je, že teď třeba dělám svému drahému synovci to, co mi dělala moje babička. Když mi na svátky volá, tak to zvednu se slovy: „No tak to je výborný, ty už mi ani nezavoláš, tetě svojí!“ A on reaguje stejně jako já kdysi pokaždé na tu svou zlatou babičku: „No a co asi teď dělám? Vždyť ti přece volám!“
