Vytáhnout na hřbitově fotoaparát (nebo nyní mobil) není vždy bez problémů. Pro mnoho lidí je totiž tohle místo odpočinku prostředím, kde by se mělo mluvit jen hlasem do deseti decibelů, kráčet rychlostí deset kroků za minutu a procítit hoře u každého náhrobku a jediná povolená barva oděvu je černá. Chováte-li se jen trochu mimo tyto představy, stáváte se pro některé návštěvníky podezřelým.
„Pane, tady se nesmí fotografovat, to nesmíte dělat,“ oslovili mě kdysi na kolínském ústředním hřbitově dva asi desetiletí kluci. Zahlédl jsem je už chvíli předtím v dálce, hovořil s nimi pán, díval se přitom směrem ke mně. Zkusil jsem klukům vysvětlit, že pokud na hrobech netančím, nebourám náhrobky a netropím ani jiná alotria, je to moje svobodné právo. Zajímalo mě, co je k tomu vedlo. „Tamhle ten pán to říkal a poslal nás, že vám to máme vyřídit,“ prozradil jeden z nich upřímně. Marně jsem pána hledal pohledem. „Hrdina“ už vzal roha.
Proč mi to ale nešel říct sám a poslal za sebe je, to už si vysvětlit neuměli. Dal jsem se s chlapci do řeči, zajímalo mě, co tam v sobotu dopoledne dělají. Stáli jsme právě u jednoho hrobu, jeden z kluků ukázal na nápis: „To je můj táta,“ pravil. Ani vesele, ani smutně.
Bylo mu něco přes třicet, když svého syna opustil. „Určitě byl hrdina a ty taky,“ řekl jsem možná nepatřičně, ale kluk se usmál a kývl. „Tak až se ti někdy nebude něco líbit, nikoho za sebe neposílej, jo?“ Chvilku přemýšlel, pak dal najevo, že se toho snad bude držet.
Mimochodem, na kolínském hřbitově odpočívá Josef Sudek. Fotograf. Se svým těžkým aparátem a stativem se vláčel i po pražských hřbitovech. Zachytil už zmizelou atmosféru třeba hřbitova na Proseku, v Košířích a toho Malostranského na Smíchově.
Na nejrůznější „strážce pořádku“, jako na toho v Kolíně, narazíte i jinde. Nejčastější otázka bývá vždy jediná (ti lidé ji snad mají z nějakého manuálu): „Proč to fotografujete?“ Někdy následuje i upozornění: „To se nesmí!“ Na chodovském hřbitově na pražském Jižním Městě mě takhle asi deset minut sledovala paní, kráčela mi v patách. Nezdálo se jí, že si fotografuji portréty zemřelých na náhrobcích. Pak spěchala ke hřbitovní nástěnce. Jsou na ní čísla na správce a také na městskou policii. Vytáhla mobil a někam volala. Strávil jsem na hřbitově ještě hodinu, ale nikdo mě zatknout ani vykázat nepřijel. Umím si představit, co té paní do telefonu řekli…
„Proč to fotografujete?“ Otázka zazněla na poděbradském hřbitově u jižní zdi. Bdělý strážce mravnosti vyčkával přesnou odpověď. Pokrčil jsem rameny, že mu to může být úplně jedno a že nevidím důvod se svěřovat. „Tak to teda ne! Na vás si dám pozor!“ oznámil mi řízně. Vytáhl mobil a vítězoslavně si mě zvěčnil. Asi to byl zdejší bývalý pomocník Veřejné bezpečnosti.
Zasekla se nám babička!
Víc než Památník Antonína Dvořáka mě ve Zlonicích zajímal pochopitelně hřbitov. Je kousek od městyse, u silnice směrem na Slaný. Jako jinde jsem tu fotografoval. U jednoho z hrobů se dvě ženy, mladá a starší, s čímsi pachtily. Občas se podívaly mým směrem. No jo, zase budou mít řeči, co se na hřbitově smí a nesmí, uvažoval jsem v duchu. Nedráždit hada bosou nohou, držel jsem se vpovzdáli. Najednou na mě ta mladší zavolala, jestli bych jim nemohl pomoci. Byla to dcera s matkou, až zblízka jsem viděl, že se přetahují, jako v té pohádce dědek s bábou o řípu, o – urnu. „Asi jsem koupila malý obal na urnu,“ říká dcera. „Babička se nám v tom zasekla, nepomohl byste nám ji vytáhnout?“ S vážnou tváří jsem přisvědčil. Párkrát jsem babičkou zakroutil (urna byla už docela zrezlá), bál jsem se, abych ji nevysypal. Když byla venku, nasadil jsem ji do obalu správným směrem, pořádně připlácl a bylo hotovo. Vysvětlil jsem, že obal není malý. „Rvaly jste ho tam opačně,“ upozornil jsem ženy. To bylo radosti. „Tak vidíš, mami,“ pravila dcera matce. „Babička přece jen bude v novém kabátě!“ usmála se dcera. Měl jsem také radost.
