Ve středu v Praze budete hrát představení Angel-y. Můžete o něm říct více?
Představení vzniklo díky spolupráci s mojí kolegyní tanečnicí Luciou Kašiarovou. K pantomimě a pohybovému divadlu jsem se chtěla vrátit a tohle setkání bylo fatální. Hledaly jsme společnou řeč mezi tancem a činohrou a našly jsme postavy Andělů, tedy velice netradičních. Jsou to takoví klauni - pankáči. Říkáme tomu punková clowneska. V postavě klauna je neuvěřitelná svoboda, a to mě nejvíc baví. Nemá ani vlastní cenzuru. A k tomu ještě anděl. Naše Agel-y jsou andělé strážní u nebeské brány, čekají až někdo půjde, ale do nebe už nikdo nechodí, tak jsou bez práce, nepotřební, a v tom nekonečném čekání se musejí nějak zabavit. Přestože jsou to andělé, mají naše emoce, humor, ironii i cynismus...
Festival
|
V představení pracujete s rekvizitami jako popelnice. I samotné pohybové divadlo je dost náročné, jak se na něj připravujete?
Já nejsem tanečnice, i když tanec miluju. Je to složité, nejsem v tomhle ohledu cílevědomá, takže pracuju a zkouším nárazově a pak mi třeba rupnou záda, nebo koleno. Popelnice, se kterými hrajeme, sotva unesu, ale adrenalin při představení zařídí, že jsou jak peříčko. Hůř je samozřejmě pak. V kondici mě udržuje časté hraní v divadle a fyzická práce okolo našeho hospodářství na Vysočině.
To máte docela náročné...
Poté, co jsme asi čtrnáct dní nepřetržitě zkoušely s poměrně těžkými křídly na zádech, mi, když jsem je odložila, začaly chybět. Od té doby, jsem opustila dámskou kabelku a chodím s batohem, který mi nahrazuje pocit křídel. Navíc obě jsme vytížené ještě jinými aktivitami a rodinami... Co je ale nejdůležitější – Angel-y nás baví.
Jste tedy i klaunka. Co na to říká váš tatínek?
Raduje se, že někdo přebírá klaunské veslo. Chodím k němu na rady a stále jsme neopustili myšlenku, že si spolu zahrajeme. V plánování nových projektů je můj táta nezničitelný.
