Když jdou dvě, tři (a více) žen spolu, nikdy nejdou za sebou, ale ve formaci „bok po boku“. A to i na horské stezce. Jak se na ni v tomto útvaru vejdou, je mi záhadou, ale vměstnají se.
Na cyklostezkách to bývá podobné. Čím užší cesta, tím více cyklistek vedle sebe. Dojedete je, někdy i zazvoníte a – nic. Hovor jede jako dlouhá kulometná dávka. Kolikrát se je nakonec podaří předjet. Ovšem pokud jim hned neodspurtujete kupředu, radím zaposlouchat se do jejich konverzace. Protože beze slov cyklistky nikdy nejezdí. Probírají obvykle důležitá témata. Protože ta méně závažná – jako je anexe Krymu, izraelské osady na palestinském území, nebo koronavirus v Brazílii – přenechávají mužům.
Jeden čas jsem měl snahu při pokusu o předjíždění ucelených šiků cyklistek ucedit, jestli by si to nemohly dopovědět doma. Zjistil jsem, že sice nakonec na okamžik uhnou, ale vzápětí se vrátí zpět do šiku jako Žižkova vozová hradba. A ty pohledy? Kdyby mohly, tak by v případě soudního přelíčení minimálně požadovaly doživotí.
Přeji šťastnou cestu.
