Pravidelné trasy jsou dobré jako trénink. Jedete po známých cestách, moc nepřemýšlíte, moc nekoukáte, protože to kolem přece už všechno znáte. Takže se občas vyplatí opustit vyježděné koleje a namísto toho, abyste jeli rovně, uhnout vlevo, nebo vpravo.
Stalo se mi to nedávno při obvyklém okruhu přes Hostivař a Kyje. Místo vyzkoušené projížďky těsně kolem Kyjského rybníka po cestě ulicí U Rybníka jsem zabočil mírně vlevo do souběžné Tálínské ulice. Domky vlevo, domky vpravo. Nejdřív mě zaujal dům, snad formálně rodinný, ale spíš bytový, než jen pro jednu rodinu. Stojí až vzadu za první řadou malých domků a domečků, těsně pod svahem vrchu zvaného Aloisov. Částečně zakryt právě malými domky. Ale upoutal mě svou mohutností. Kdyby stál přímo v ulici, tyčil by se tu málem jako gigantický činžák. Když jsem ho pak zkoumal na fotomapě, spočítal jsem si, že včetně přízemí má dvě, možná i tři regulérní patra a ještě příkrou sedlovou střechu, do které architekt integroval další dvě patra. Vida, co někdy objevíte, když sejdete z cesty.
Ale to v Tálínské ulici není všechno. Asi o sto padesát metrů dál je po pravé straně zvláštní „kubistický“ rodinný dům. Vlastně dva hranoly, z nichž ten dolní je shora překrytý horním, a to tak, že směrem do ulice nad horním přečnívá a tvoří zastřešení dvorku. Na jižní straně zase stejný prostor v horním patře ubývá. Ostatně – na fotce je všechno dobře vidět. Netradiční řešení, řekl bych, že i vtipné. A mě hned napadlo: co když si omladina uspořádá mejdan, pařit se bude nahoře, pařičů bude hodně a všichni se nahrnou do té části domu, který ční nad dvorkem. Zlomí se dům? Utrhne se ze základů a zhoupne na auto, které pod převisem parkuje? Nebo: co když majitelé neodhadnou statiku a nastěhují si do převislého patra pořádný trezor na cennosti? Vydrží to horní část domu, která není zespoda ničím podepřená? Já bych ji pro jistotu podepřel aspoň smetákem.
Říkal jsem si také, jestli mají lidé z domu v patře u vstupu do převislé místnosti upozornění na maximální zatížení, tak jak to bývá ve výtahu? Maximálně 320 kg nebo 4 osoby (a proč se už desetiletí v Česku traduje, že osoba vstupující do výtahu má právě 80 kilo?). Přiznávám, měl bych tam nahoře pořád pocit ne nepodobný tomu, když v prodejně fototechniky ve Vodičkově ulici v patře jdu přes prosklenou podlahu a vidím na lidi pod sebou. Celých následujících asi padesát kilometrů okružní jízdy Prahou jsem o tom musel stále přemýšlet.
To nejzajímavější ale nastalo, když jsem fotku dal na Facebooku. Uvědomil jsem si, že komentáře hodně napovídají o lidském myšlení a hlavně – smyslu nebo nesmyslu pro humor. Někdo psal, že tam nahoře se lidé asi musejí opatrně pomalu plazit jako po ledě, aby se pod nimi nepropadl led. Takoví lidé mají život veselý a prosluněný. Ale byly i jiné. Že zase někdo obešel stavební předpisy týkající se maximální zastavěné plochy.
Jak se říká, někdo vidí půllitr poloplný, jiný poloprázdný…
