Na rozdíl od aut u kol některá pravidla neplatí. Například řidič ví, že pokud nevlastní garáž, je lépe parkovat vůz na viditelném místě, pod lampou. Šance, že se mu v autě bude hrabat poberta, se tím snižuje. U bicyklů to v podstatě neplatí.
„Zaparkoval jsem kolo na Sokolovské, u kancelářského centra, kousek od metra Florenc, dokonce u vchodu do supermarketu a pět metrů od tramvajové zastávky. V místě, kde denně procházejí tisíce lidí,“ vzpomíná cyklokurýr Adrian. I když své popojíždědlo uzamkl pevnou pákou, poté, co se vrátil z přilehlé budovy, kam vezl obálku, stáli u jeho kola dva pobudové (vzhledově i intelektuálně) a snažili se páku násilím odemknout. „Šel jsem k nim a docela slušně jim oznámil, aby to kolo nechali na pokoji, že je moje. Poslali mě do pr… .“ Kolem chodili lidé, ze supermarketu vycházeli zákazníci, na to celé se dívali lidé čekající na tramvaj. Klídek a pohoda. „Zjistil jsem, že je to každému fuk. Kdybych kolo na těch pár minut dával někam, kde nikdo nechodí, asi by si ho nikdo nevšiml,“ konstatuje Adrian. O žádný bicykl zatím nepřišel, ale podobných příhod, kdy se o jeho pracovní nástroj zajímali zloději, má mnohem víc.
Kola se kradou. Vždy a všude. Zvláště, když jsou na očích. Protože šikovný zloděj se chová, jako by to kolo, které se snaží odcizit, bylo jeho. Pod svícnem je tma. Kola zaparkovaná u obchodů ve stojanech, u institucí, u sportovišť. Kamery nekamery.
Takový je život. I mně jedno kolo ukradli. U supermarketu. Přišli dva (ochranka mi je pak konfekčně i rasově dost přesně popsala). Udělali cvak kleštěmi (byl jsem blbý a měl jsem kolo připoutané jen obyčejným tenkým lankem) a kolo fuč. Kolemjdoucí byli v tomto případě všímaví, zavolali ochranku obchodu, ale nikdo se za zloději nevydal.
Příště něco o ochranných mimikrech a o pitomostech u stojanů na kola.
