Jeden z nejpopulárnějších pražských sportovních areálů se potýká s existenčními problémy. Řeč je o sportovištích Beach Braník, které vyhledávají zejména vyznavači klasické i plážové varianty volejbalu a stolního tenisu. Sportovní klub TJ ABC Braník, který má v hlavním městě už více než stoletou tradici, sužují problémy vyvolané energetickou krizí, jež přišla téměř vzápětí poté, co se klubu podařilo vzpamatovat z pandemického šoku. Jde přitom jen o jeden případ z mnoha. Podobné problémy musí řešit celý sportovní svět. Existuje vůbec nějaká cesta, jak mládežnickému a profesionálnímu sportu pomoci?
Smrtící kombinace
Areál Beach Braník je jakousi baštou pražského plážového volejbalu. Ten se zde hraje pod taktovkou Tělovýchovné jednoty ABC Braník, která slavila v roce 2017 sto let od založení. A za tu dobu zde bylo vychováno několik generací tradičních i plážových volejbalistů. Momentálně v něm působí oddíly, které se kromě dvou zmíněných sportů věnují i stolnímu tenisu. Klub má téměř sedm stovek členů, z nichž skoro pět stovek jsou mládežníci.
„Ve správě má jeden outdoorový a jeden indoorový komplex – ty dohromady tvoří čtyři antukové kurty, čtyři beachvolejbalové kurty s celoročním provozem, herny stolního tenisu a dvě tělocvičny. TJ ABC Braník často reprezentuje ČR i na mezinárodní úrovni, a proto není divu, že se vždy těšila velké přízni zájemců o členství,“ říká pro deník Metro Jakub Lébl, majitel areálu Beach Braník, manažer TJ ABC Braník a předseda Pražského volejbalového svazu.
Nyní ale zcela vážně hrozí, že sportovní dny na pražském Braníku skončí. Na vině je zejména probíhající energetická krize a s ní související údajná nedostatečná odezva a finanční podpora pro sport z veřejného sektoru. „V kombinaci se stagnací, kterou sportovní organizace zažily už v minulých pandemických letech, vzniká smrtící kombinace, která trvá dlouho a v dohledné době se pravděpodobně nedobere konce. Areál se v současnosti opírá o tři hlavní zdroje financování, což je model, který sportovní organizace využívají poměrně běžně. Jednu příjmovou větev tvoří příspěvky členů klubu, druhou podpora z programu Můj klub zaštiťovaného Národní sportovní agenturou (NSA), poslední pak podpora od příslušného obecního úřadu, přičemž v tomto případě jde samozřejmě o magistrát,“ dodává Lébl.
Samotné kluby se dají rozdělit do tří skupin – ty, které mají vlastní sportovní infrastrukturu, ty, jež si ji musí pronajímat, a ty, které oba přístupy kombinují. Branický klub využívá třetí variantu. „Máme vlastní sportoviště, která pro nás ale nejsou kapacitně dostatečná. Proto si musíme pronajímat i jiné sportovní plochy pro činnost naší mládeže. Na provoz a údržbu vypsala letos Praha extra podporu, NSA držela plánovanou alokaci. My jako majitel infrastruktury sportovišť se musíme postarat o jeho funkční provozování, tedy zabezpečit kvalitu vytápění, hygienické podmínky, osvětlení a podobně,“ doplňuje pro Metro Lébl.
Nejistá budoucnost
Poklesy ve statistikách NSA ale názorně dokládá porovnání plánu na rok 2023 s realitou v roce 2018 – tehdy NSA podpořila sportovní organizace a kluby částkou 9,7 miliardy korun, v příštím roce mohou počítat pouze s 5,9 miliardy. Lébl se domnívá, že situaci komplikuje fakt, že sportu není na vládní úrovni přikládána dostatečná důležitost, navzdory existenci samostatné Národní sportovní agentury. „Bohužel sport nemá své ministerstvo, které by mohlo bojovat za svůj rozpočet na vládě a tím zajistit stabilitu a dlouhodobost podpor,“ míní Lébl.
Situace nejen v Braníku se samozřejmě stává ještě kritičtější s nadcházející zimou, kdy se dá očekávat, že náklady na energie budou eskalovat. V Beach Braník první opatření už zavádějí, nicméně je asi marné doufat, že budou dostačující.
„Jedním z důsledků je snížení vytápění prostor. To je nyní bezprostřední opatření, které jsme zavedli. O ostatních budeme rozhodovat ad hoc s ohledem na to, jak se situace bude nadále vyvíjet. V kritickém případě budeme nuceni omezit, nebo dokonce přerušit činnost úplně,“ předpovídá nejistou budoucnost klubu Lébl.
Krize nemající obdoby
Sportovní funkcionáři napříč republikou se shodují, že odvětví nyní čelí krizi, která v naší moderní historii nemá obdoby. Podobně se vyjadřují i představitelé České unie sportu (ČUS), ve které se sdružuje většina celorepublikových sportovních a tělovýchovných svazů. Podle předsedy unie se odvětví právě teď potýká s největší krizí ve své historii.
„Podpora sportu klesá i bez inflace a narůstajících cen za energie. Od nové vlády jsme očekávali změnu, racionalitu a pochopení významu sportu pro stát, to ale zatím nepřichází. Přitom podle vládou schválené koncepce Sport 2025 mělo být všechno jinak a na sport by mělo jít v roce 2025 minimálně devatenáct miliard korun. Pokud by měl být cíl koncepce v roce 2025 splněn, musely by být výdaje na sport v následujících letech meziročně navyšovány o sto procent,“ nechal se v létě slyšet předseda ČUS Miroslav Jansta – chvíli poté, co vláda snížila roční výdaje na sport na 4,6 miliardy korun. Tedy zhruba o čtvrtinu toho, co ve prospěch sportovních organizací přikázala o rok dříve.
S tím souhlasí i Lébl. „Situace v oblasti sportu je vysoce alarmující. Osud sportovního prostředí není v našich rukou, ale v rukou obchodníků s energiemi a naší vlády v návaznosti na finanční pomoc. Sport prochází velmi těžkým obdobím. Po covidu přišla tato rána v podobě nárůstu cen energií, ale zároveň si uvědomujeme, že sport není jediným postiženým odvětvím,“ podotýká Lébl.
Starat se má stát i obce
Jak si tedy Lébl představuje efektivní a dostatečnou formu veřejné podpory?„Ideální formou pomoci by aktuálně byla pomoc s úhradou nákladů za energie a je jedno, jestli formou dotace, případně zastropováním cen pro nestátní neziskové organizace, nebo jinou formou příspěvku. Sport se ale dlouhodobě potýká s podfinancováním, jelikož nemá svou pevnou pozici na vládní úrovni, a tím pádem není ani rozpočtově stabilní. Přitom je jednoznačně prokázáno, jakou nezastupitelnou roli ve společnosti má. Nás jako sportovní prostředí zajímá stabilita, koncepce rozvoje investic, oprav a údržba sportovišť,“ líčí svou představu Lébl.
Jak sehnat peníze
Existují ale i další varianty, jak do strádajících odvětví přivést nové finanční zdroje. Do roku 2011 se mohly české sportovní kluby opírat například o příjmy z povinných odvodů provozovatelů hazardních her a loterií. Ti totiž měli do zmíněného roku zákonnou povinnost v duchu jakési „služby společnosti“ směrovat část svých odvodů na veřejně prospěšnou činnost. Tyto peníze tak směřovaly ve prospěch adiktologické prevence, neziskového sektoru, vzdělávání, kultury, ale právě třeba i sportu.
Řada českých měst, a Praha není výjimkou, ale zavádí model takzvané nulové tolerance hazardu, která město připraví o veškeré daňové výnosy, jež v tomto případě plynou přímo do rozpočtu města. Rozpočtové určení daně z hazardních her se totiž týká pouze těch měst a obcí, jež mají na svém území hry v nějaké formě povoleny.
Provozovatelé hazardu by se přitom takové možnosti nebránili. Tento fakt potvrzuje například podnikatel v herním a zábavním průmyslu Pavel Zákravský. „S řadou kolegů z branže se shodujeme na tom, že takové řešení mělo smysl. Daň jako takovou nikdo nerozporuje, přesměrování odvodů nám navíc dodávalo jistotu, že pomohou organizacím, jejichž cíle jsou konkrétnímu provozovateli blízké. Je asi naivní si myslet, že by se ČR k tomuto modelu vrátila, ale jsem si stoprocentně jistý, že obdobný mechanismus by nikomu nevadil,“ vysvětluje pro deník Metro Zákravský a dodává: „Mezi námi je i mnoho sportovců, a tak si jsem jistý, že by nemalá část provozovatelů volila právě sportovní kluby pro mládež, dorost i dospělé.“
Strážce streamu
