Ještě loni Anna v rozhovoru pro Metro říkala: „Mým snem je olympiáda.“ Na tom se nic nezměnilo, jen teď tento sen má společně s partnerem. Od loňského dubna na něm spolu dřou, po necelém roce tvrdých tréninků na pražském stadionu Hasa pod vedením trenérky Evy Horklové a zahraničních stážích po celém světě vyšplhali až na juniorský vrchol.
Očima trenérkyEva Horklová trénuje pár už od jeho začátků. Jak prožíváte závody? Někdy jsem méně nervózní, někdy víc. Člověk si to ale nesmí moc připouštět, vždy si říkám, ať hlavně jedou to, co umí. Pak jsem spokojená. Příští rok v lednu je Mistrovství Evropy v Ostravě. Budete tam startovat? Zkusíme to, i když je to spíš povinnost. Je jim teprve šestnáct a sedmnáct, takže jsou ještě mladí. Ještě třikrát můžou jet mistrovství světa juniorů. Ale budeme tvrdě trénovat a pokusíme se v Ostravě zajet dobrý výsledek. Máte už promyšleno, jaká bude příští sezona? Bude to náročné. Musíme si teď sednout, vše zvážit a vymyslet, jak skloubíme seniorské a juniorské závody, jakým dáme přednost. |
Jak často jste spolu?
Anna: Vlastně kromě školy pořád. Martin bydlí u nás v Lysé nad Labem, každý den jezdíme spolu do Prahy, po škole jdeme na zimní stadion Hasa na trénink a zpět domů.
Celou sezonu jste jezdili na špici. Cítili jste na sebe tlak?
Martin: Tlak ne, chtěli jsme se zlepšovat.
Anna: Pomáhala nám naše trenérka, protože jsme na mnohé nebyli zvyklí. Vždy nám říkala: „Hlavně klid, je to jenom krasobruslení.“ Dokázala nás uklidnit.
Ruské protivníky jste porazili na třetí pokus. Druzí jste byli ve finále Grand Prix i na Olympiádě mládeže. Takže ani tam to nepramenilo z nervozity?
Anna: Ani ne, to byly chyby, které se stávají. Vždy jsme si řekli, že to se stává a život jde dál a že jednou to vyjde. A vyšlo to na mistrovství světa. (smích)
Vozíte s sebou talismany?
Martin: Já nic takového nemám.
Anna: Když jsem byla menší, vozila jsem s sebou snad všechny plyšáky. Paní trenérka toho oblíbeného musela držet během mé jízdy. Ale postupem času i kvůli cestování letadlem bylo dost nepraktické tahat s sebou moc věcí. Takže jsem si to odvykla a vozím už jenom svůj oblíbený polštářek.
Přivezli jste si z Debrecínu něco na památku kromě zlatých medailí?
Martin: Já si odkládám akreditace a mám jich doma sbírku. Ale celkově i všechny věci, které jsme tam dostali, vezu domů ukázat.
Anna: Já vždycky všude musím chodit nakupovat a vždycky si něco přivezu.
Jste emotivní? Co jsem viděla videa, své vítězství jste brali celkem klidně.
Martin: Mně to vůbec nedošlo, měl jsem hroznou radost, že jsme zajeli bez chyby, a o to umístění už mi ani moc nešlo.
Anna: Byli jsme u toho trochu vykulení. Paní trenérka Horklová nás vede k tomu, abychom byli klidní. Ono je těžké na to reagovat, někdo se začne radovat, někdo plakat, ale já vlastně ani nevím, jak se má na něco takového zareagovat.
Jaká bude oslava nebo odměna?
Martin: Hned po závodě pro mě byla odměna, že jsme měli druhý den volno. Byli jsme na stadionu fandit ostatním a zároveň jsme byli rádi, že už to máme za sebou. Teď jsou nějaké oslavy ze všech stran.
Když jste se prvně potkali, napadlo vás vůbec, že můžete být spolu tak úspěšní?
Martin: To asi ne, napřed jsme to chtěli vyzkoušet a dostat se na olympiádu. Že bychom mohli vyhrát juniorský titul, to nás tehdy ani nenapadlo.
Co jste si tehdy na prvních trénincích pomysleli?
Anna: Já jsem se strašně styděla. Byli jsme malé děti a všichni ostatní bruslili sami. A nám najednou řekli, že se máme chytit za ruce a bruslit spolu. To bylo pro mě nepředstavitelné.
Martin: Já si pamatuji, že jsem měl vždy představu, že u sportovní dvojice jsou výškové rozdíly mezi partnery a my byli jen o půl hlavy. Říkal jsem si tedy, jestli to vůbec půjde, ale naštěstí jsem vyrostl.
Co vám na druhém vadí a čeho si na něm naopak nejvíc ceníte?
Anna: Na Martinovi není nic, co bych na něm opravdu nepřekousla. Já jsem ale hrozně akční a rychlá a on je pravý opak. Já potřebuji hned všechno vědět a tak se ho pořád musím na všechno ptát. Cením si na něm ale, že se na všem dokážeme dohodnout a vždy vymyslíme kompromis.
Martin: Já začnu tou dobrou vlastností, Anička jde vždy za svým cílem a jede naplno. I kdyby mně se nechtělo, tak bych musel, což je ten největší dar. A špatná vlastnost? To bych musel dlouho přemýšlet... Ale je na mě moc rychlá a já jsem opravdu klidnější.
Věnujete se ještě i kategoriím jednotlivců?
Anna: Teď mělo přednost trénování sportovních dvojic, já osobně bych jezdit sólo sice ještě chtěla, ale určitě bude těch závodů postupně ubývat.
