Laterna magika nabízí dětem "4D divadlo"

O inscenaci Filmová režisérka a animátorka Maria Procházková přináší do Laterny magiky zcela nový koncept práce s předtočeným filmovým materiálem. Agátka prosí tatínka, aby jí vyprávěl, o tom jak byla malá. Stulí se mu v náručí, ale místo pozorného poslouchání mu napovídá, doplňuje, předbíhá. Určitě to slyší aspoň po stopadesátéosmé: Byl jednou jeden listonoš, který na kole rozvážel dopisy v malém městě. Jezdil každý den okolo kadeřnictví - kde pracovala maminka, viď? A pak se jim narodila holčička Agátka. To jsem já! Všichni se radovali, jenom pan doktor se strachoval, že její oči nejsou úplně v pořádku. Nebyly, Agátka neviděla. Musela si svět osahat, aby ho uviděla. Bylo to trochu, jakoby pořád hrála hru na slepou bábu. Ale pak přišel den, kdy jí pan doktor oči vyléčil...

Když se Laterna magika sloučila v roce 2012 s Národním divadlem, započala tak svou novou etapu. Hlavním cílem bylo vytáhnout ji z jakési muzejnosti a přilákat zpět české diváky. "Proto když za námi přišla režisérka Procházková, neváhali jsme ani vteřinu," prozrazuje ředitel Nové scény Štěpán Kubišta. "Jde totiž o představení pro celou rodinu a tak doufáme, že diváků přijde dost," dodává.

Na plátně padá malovaná dešťová kapka za kapkou, občas nějaká z plátna vyskočí a skutálí se po jevišti. Některé z nich vytvoří malá holčička svými pastelkami. V představení Vidím nevidím propojuje režisérka Maria Procházková (autorka celovečerních snímků Kdopak by se vlka bál či Žralok v hlavě) prvky divadla, filmu a tance. Vytvořila tak originální imaginární svět malé holčičky, jež měla problémy se zrakem. Inspiraci našla v knize své tety Ivy Procházkové Pět minut před večeří. „Nejprve jsem přemýšlela, že bych příběh zpracovala jako animovaný film, tak bych ale spoustu věcí dovysvětlovala a nedala žádný prostor pro divákovu představivost,“ vysvětluje Procházková Metru, proč se nakonec obrátila na Laternu magiku. „Příběh je o holčičce, která část děje nevidí. Ve filmu však nejde používat tma, zvlášť když je příběh určen dětem. Zatímco když z ničeho nic zhasnete v sále, nutí to děti být potichu, jsou velmi pozorné,“ dodává Procházková.

Jak bylo těžké skloubit tyto tři prvky dohromady, tedy tanec, videoprojekci a divadlo?
Ze začátku jsem si říkala, že jsem fakt přestřelila a byla jsem drzá, když jsem si říkala, že bych mohla něco takového dělat. Teď už si to nemyslím, začátky však nebyly vůbec jednoduché. Před samotným zkoušením v sále jsme natáčeli projekci, pak se přesunuli do střižny, následoval zvuk. Až začátkem ledna jsme si v sále Nové scény sedli a projekci si pustili. Snažili jsme si vysvětlit, co se v tu chvíli má dít na jevišti, co se u toho bude tančit, kdo co bude říkat a podobně.

Proč jste si pro spolupráci vybrala Laternu magiku a ne třeba obyčejné divadlo?
Představení je inspirováno knihou mé tety Ivy Procházkové Pět minut před večeří, která prvně vyšla v roce 1996, na podzim by měla vyjít znovu. Poprvé jsem si ji přečetla, když jsem dodělala FAMU. Bavili jsme se, že bych příběh mohla zpracovat jako animovaný film. Moc se mi do toho ale nechtělo, bála jsem se totiž, že bych tak všechno dovysvětlila a nenechala žádný prostor pro divákovu představivost. Po čase jsem se k té myšlence vrátila a říkala si, že bych to zpracovala jako hraný film. Ale pořád to bylo málo. Nakonec mě napadla Laterna magika, kterou mám od dětství ráda.

Termíny představení 1. premiéra proběhla včera, druhá je přichystána na dnes. Nejbližší reprízy: neděle 17. února, 24. a 25. března

Jak jste si vybírala jednotlivé představitele včetně malých slečen Rozárky a Ady?
U rodičů postavy malé Agátky jsem měla jasno. S Lindou Rybovou spolupracuji již na třetím projektu, ona je pro mě symbol něžné, milující maminky, navíc má taneční původ. Tomáš Měcháček mě zaujal, jak moderoval Festival animovaných filmů v Třeboni. On dokázal bavit diváky i během úvodních a závěrečných minut, kdy se představují sponzoři, děkuje se starostům. Navíc se mu to dařilo s grácií. To byla chvíle, kdy jsem si řekla, že dokáže pracovat jak s dospělými, tak i dětským publikem, improvizovat. Jednu z holčiček, malou Adu, jsem potkala v přecpaném autobuse. Seděla ode mě pět metrů a vyprávěla něco tatínkovi. Slyšela jsem ji, jako by seděla vedle mě, autobus byl plný mlčících lidí vracejících se z práce, kdy člověk již nemá mnoho sil a jen tak letargicky snáší cestu domů. Jediný, z koho sršela energie a veselost byla právě tato malá holčička, které byl najednou celý autobus. Tak jsem se modlila, aby vystoupili na stejné stanici jako já, protože jsem nemohla na ně mávat přes deset lidí s tím, že připravuji divadlo, to by mě měli všichni za blázna. Naštěstí se povedlo a vystoupili opravdu na stejné stanici jako já, i když normálně jezdí na jinou zastávku. Předali jsme si vizitky a pak se sešli asi po 14 dnech. Druhá holčička (Rozárka) chodila na taneční hodiny k naší paní choreografce, takže jsem dala na její doporučení a udělala dobře.

Koho se "obáváte" více? Dospělých kritiků, nebo těch dětských, kteří jsou v publiku?
Přiznám se, že z těch dospělých. Představení stojí také na řadě technických věcech, tak doufejme, že se nic nepokazí.